Komentáře

To nic, to jen Větříšek…

Radim Kopáč

Název toho románu je rázný – Srdce chuligána. Ale nakonec je to trochu jinak. V té třísetpadesátistránkové knize (vydané brněnským Hostem) je totiž daleko víc srdce než chuligánství. Miroslav Větříšek (1964) napsal vzpomínkovou prózu dost útěšného typu. Jeho paměť idealizuje, ale zůstává přesná, detailní, schopná vykreslit plastický obraz krajiny zdejších sedmdesátek a osmdesátek. S důrazem na přelom těch dvou dekád, na roky autorova zrání, roky individuace. Sebehledání – i odporu proti autoritě. Ať té rodinné, otcovské, nebo školní, anebo státní.

Srdce chuligána, obálka knihy
Foto: Host Brno

Větříšek píše měkce, lyricky. Je to trochu snivec. Je jasné po prvních pár odstavcích, co je zač – jeho slovník a styl nezapřou Moravu. Výrazově se ovšem drží dost při zemi, je realista, bere život v prvním plánu: rodiče, učňák, holky, chlast – a hlavně muzika. Ta knize dominuje. Koncerty v interiérech i exteriérech. Pokojné akce, ale taky demonstrace zlovůle normalizační moci, převtělené do komických „příslušníků“, co si léčí svůj mindrák, pocit méněcennosti, svou osobnostní ubohost buzerací a sadismem. Dohlížením a trestáním. Pacifikací vzpurných „hašišáků“.

Ten román sice jede chronologicky, ale struktura je minimální. Jsou to spíš motivicky provázané fejetony, pečlivě seřazené obrázky z alba. Je v tom vtip, jakkoli někdy doslovný; je v tom libido, jakkoli pubertálně nejisté a rozhárané. Ten svět ale drží pohromadě – jakýmsi esenciálním nadšením z bytí, životním elánem. A odstup čtyř pěti dekád nespouští v autorovi nějaký zpětný lament, všetečnou kritiku, výrazovou expresi. Je mírný a smírný. Vyprávění ale končí nástupem na vojnu. Tam bylo poněkud hůř. Před pěti lety o tom Lubomír Větříšek napsal svou prvotinu. Název toho románu je rázný – Dva roky v hajzlu

Autor je kulturní publicista.

Divadelní noviny

Přihlášení