Větříšek píše měkce, lyricky. Je to trochu snivec. Je jasné po prvních pár odstavcích, co je zač – jeho slovník a styl nezapřou Moravu. Výrazově se ovšem drží dost při zemi, je realista, bere život v prvním plánu: rodiče, učňák, holky, chlast – a hlavně muzika. Ta knize dominuje. Koncerty v interiérech i exteriérech. Pokojné akce, ale taky demonstrace zlovůle normalizační moci, převtělené do komických „příslušníků“, co si léčí svůj mindrák, pocit méněcennosti, svou osobnostní ubohost buzerací a sadismem. Dohlížením a trestáním. Pacifikací vzpurných „hašišáků“.

Ten román sice jede chronologicky, ale struktura je minimální. Jsou to spíš motivicky provázané fejetony, pečlivě seřazené obrázky z alba. Je v tom vtip, jakkoli někdy doslovný; je v tom libido, jakkoli pubertálně nejisté a rozhárané. Ten svět ale drží pohromadě – jakýmsi esenciálním nadšením z bytí, životním elánem. A odstup čtyř pěti dekád nespouští v autorovi nějaký zpětný lament, všetečnou kritiku, výrazovou expresi. Je mírný a smírný. Vyprávění ale končí nástupem na vojnu. Tam bylo poněkud hůř. Před pěti lety o tom Lubomír Větříšek napsal svou prvotinu. Název toho románu je rázný – Dva roky v hajzlu…

Autor je kulturní publicista.