Před pár dny jsem mu poslala trochu s předstihem gratulaci a v ní se upřímně vyznala z pocitu, jaké štěstí je, když novinář může od mládí sledovat vznik a zrání tak výjimečného fenoménu, jakým Divadlo Járy Cimrmana je, a jak moc pro mne znamená, že jsem se po všechna ta desetiletí mohla těšit z přátelství s tak úžasnou dvojicí skvělých lidí a umělců Svěráka a Smoljaka. Talentovaných, vtipných, upřímných, vlídných, spolehlivých a s názory, jež můžu podepsat.

Všechno začalo, když mi třetí z toho spolku, Miloň Čepelka, v roce 1966 přinesl útlý sešit, abych se podívala, co jeho rozhlasoví kolegové chtějí uvést na divadelních prknech. Jmenoval se ten kus Akt, byl to text vtipný, ale zjevně nedivadelní a fakt jsem si nedovedla představit, jak ho chtějí zahrát na jevišti. Ale uvedli ho, pamatuji si stolky s lampičkami v pražské Malostranské besedě a vstřícné, podobně naladěné, veskrze přátelské obecenstvo. Začalo období neuvěřitelného úspěchu Cimrmanů, které ani po šesti desetiletích nepominulo, což si snadno každý může ověřit při trvale vyprodaných představeních souboru, kamkoli s některou ze svých dnes už vlastně historických patnácti her zavítá.

Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak byli každý jiný, a možná právě proto se vzácně doplňovali. Na textech podle svých nápadů pracovali společně. Snad je někdo při práci natočil, na vlastní oči třeba u Smoljaků doma to byl velký zážitek: oba se poctivě u počítače střídali: Chvíli psal Zdeněk a Láďa mu stál za zády, pak se vyměnili, Láďa klepal do klávesnice a Zdeněk mu slova přes rameno napovídal, měnil nebo komentoval. Bylo pár dní před premiérou, a oni ještě neměli napsaný (zjevně ani vymyšlený) text semináře, který původně přidali ke krátké hře jako z nouze ctnost, rychle se však stal nedílnou a velmi ceněnou součástí každé inscenace.

Při zkouškách měl hlavní slovo Smoljak, neboť on režíroval to, co spolu vymysleli. Pro Cimrmany také zavedl metodu důsledně amatérského hraní – nic jiného nezbývalo, když všichni aktéři vzešli z docela jiných profesí, vesměs bez dramatického školení. Nechtěli hrát jako v kamenných divadlech. Zdeněk Svěrák to pak v rozhovoru komentoval: „Vím, že v profesionálních divadlech se kolikrát říká: Prosím vás, nejsme u Cimrmanů. To znamená – jste statičtí, tu scénu je třeba rozhýbat. My totiž ve většině her stojíme, div ne v řadě, aby na každého bylo vidět, většinou v půlkruhu, mluvíme přímo do hlediště, aby nás bylo slyšet. Láďa brzy přišel na to, že síla tohoto divadla je v textu. Takže diváka nerušíme zbytečným pohybem. Ono to má i svou komiku.“ A Ladislav Smoljak dodal: „No, ale občas i přejdeme přes jeviště. Ale je pravda, že někteří naši herci neumějí mluvit při chůzi, takže buď hovoří a stojí, nebo jdou a nepromluví, dokud se nezastaví.

Zvenčí to může vypadat, že historie tohoto divadla je jedna velká idyla – to samozřejmě není pravda. Zažili si tu leccos, čemu po čase říkali „šrámy“. Především atmosféru nepřetržitě kontrolovanou režimem. Odchod spoluzakladatele Šebánka, soustavné sledování nasazenými estébáky, všelijaké schvalovací komise, krize kolem anticharty, postupné ztráty kolegů, kteří umírali…

„Za probdělých nocí si člověk leckdy říká – vykašlat se na to, mám to zapotřebí dělat pořád harmonizátora? Ale pak se vždycky ukáže, že to divadlo člověk má natolik rád, že udělá všechno proto, aby ten kolektiv fungoval. A trvá léta a léta, než se i takhle malá skupina lidí ustálí na takovou, která je pořád ještě zajímavá tím, že každý je jiný, ale navzájem si nějak výrazně na nervy nejdou.“ To říkal Zdeněk Svěrák po letech trvajícího úspěchu.

Jakmile se jejich divadlo stalo známým a populárním, našli si je režiséři filmoví a pak bylo třeba hrát trochu jinak. Ostatně díky jejich nápadu na všeuměla Járu Cimrmana a ohlasu, jaký s ním zažívali, došlo i na další schopnosti hlavních protagonistů. Zdeněk psal filmové scénáře a Ladislav je režíroval, a opět se dostavil úspěch. I když už nešlo o záměrné neherectví, přiznal se později Zdeněk Svěrák, že mu není vlastní ztělesňovat figury, kdy by se necítil v jejich kůži.

„To je zvláštní, nikdy jsem netušil, že bych mohl ztratit tu příšernou trému, jakou jsem měl už ve škole – básničku jsem vždycky uměl, ale když přišlo k výkonu, přepadl mě nepřekonatelný třas v nohou, sucho v puse… Taky jsem si připadal špatně hlasově vybavený, protože mám zastřený hlas,“ vyprávěl mi v rozhovoru pro Lidové noviny. „Řekl bych, že zpočátku jsme byli půvabní tím, jak jsme byli jiní právě tou trémou a toporným pohybem po jevišti – bylo to vlastně naše plus. Ale když je člověk na jevišti denně a role je zajímavá, nedá mu to a začíná ji prokrvovat a přiživovat. Ale u filmu je všechno jinak. Pokud jeho topornost nevyužije režisér jako třeba Menzel ve filmu Na samotě u lesa – já byl Pražák a na venkově jsem se cítil nesvůj –, tak to nejde, režisér si amatérismus nemůže dovolit. Je nutné naučit se být před kamerou. Neříkám přímo hrát, ale ztratit ostych a chovat se jako v životě. Někomu, třeba mně, stačí, že můžu být sám sebou. Proto taky beru role, kde se nemusím stylizovat a nějak převtělovat a můžu hrát civilně. Ty role jsou si proto dost podobné.“

Myslím, že jednou z největších deviz osobnosti Zdeňka Svěráka je právě fakt, že se nestylizuje do nějakých intelektuálních výšin, naopak, píše, mluví, veršuje i zpívá vlastně úplně „obyčejně“, srozumitelně každému. Kdekdo zná zpaměti hlášky nejen z her Járy Cimrmana, ale také z filmů, k nimž Svěrák psal scénáře: jsou tak ze života, že není divu, že okamžitě zlidověly. Figury, které ztělesnil, i ty, jež psal pro konkrétní herce, mluví a myslí jako vaše maminka, dcera, kamarád, unavená manželka. Proto jsou věrohodné a komika, již pro ně autor vymyslel, nebolí, neuráží, je směšná, ale jemná a chápavá. Někdy možná i soucitná.

Jeho texty, scénáře i role vypadají lehce, jako by je sypal z rukávu a nemusel o nich moc dumat. Ale opak je pravdou. Většinou všechno, co píše, vychází z osobní zkušenosti, z prožitků třeba v dětství. Svědčí o tom například historie vzniku scénáře k filmů Po strništi bos. Měl docela složitou genezi:

„Honza navrhl, jestli bych nemohl zavzpomínat na dobu Protektorátu, kterou jsem prožíval jako malý kluk. Tak jsem udělal tak zvaný výlov rybníka a všechno, co jsem si pamatoval, jsem si poctivě kronikářsky zapsal. Řekl, že jsou tam zajímavé momenty, ale že bych tomu měl dát klenbu a příběh. Toho jsem tenkrát nebyl schopen, protože to bylo autentické a intimní svědectví o mých příbuzných a dětství, a nedokázal jsem to všechno vzít jen jako materiál a manipulovat s ním. Nechal jsem ho deset let ležet. Pak jsem si zápisky přečetl jako cizí text a uvědomil si, že už se dokážu oprostit od citové závislosti a že téma musím brát ne jako skutečnost, ale hledat obecnější pravdu toho příběhu. Když jsem povídku napsal znovu, už jakousi klenbu měla. Je to sice moje dětství, ale nejde o kopii ani o dokument, jde o filmový příběh. Ale jsou tam místa, která mě opravdu velmi dojala,“ vzpomínal ve chvíli, kdy už se točilo a všechny další nemalé tvůrčí peripetie byly vyřešeny.

Ten, jemuž je dnes devadesát let, si to ohromné množství upřímných blahopřání rozhodně zaslouží. Za všechno, co napsal, vymyslel, řekl a osobně realizoval, ale také za to, že se vždy snaží zasadit za správnou věc. (Však jej také mnozí občané vyzývali, aby se nominoval na prezidenta, a vzhledem k obecné oblíbenosti ve všech vrstvách společnosti by možná měl naději uspět…).

S dobrými skutky i s politikou pro správnou věc začali už s Ladislavem Smoljakem, oba podporovali méně šťastné, zdravotně postižené a další, kteří pomoc potřebují, oba dávali najevo své názory na současnou politiku. Po smrti životního spoluautora Svěrák nezůstává v přítelově stínu. Angažuje se, je vidět a slyšet v mnoha situacích, když cítí, že jeho účast může pomoci. Třeba nedávno na Letné řekl zcela jasně, nač je třeba dát pozor, v čem spočívá obecné nebezpečí, proč je nutné, aby všichni napřeli své síly. Řekl to jako vždy srozumitelně, a s obdivuhodným elánem.

To nebylo žádné toporné herectví!