Je to šikovně napsaný (a Jaromírem Plachým nakreslený) koncept: nejdřív situace, v hlavní roli dědeček s vnučkou, a pak pohádka, která situaci dál rozvine, prodlouží, odlehčí. V prvním i druhém je pak v hlavní roli komika. A protože Nejedlý je vášnivý sběratel moderního folkloru, včetně toho generovaného nejmenšími, jako právě vnučkami a vnuky, je to sranda lidová. Všecko tady roste od podlahy. Každý mluví a fantazíruje, jak je mu právě libo. Měkce i tvrdě, vztekle i láskyplně, impresivně i expresivně. Je jasné, co má Nejedlý za lubem – ukázat, že to jde. Že pohádkářem nebo básníkem může být kdokoli. Co víc: že literární text je pořád oáza, útočiště, ráj. Prostě místo, kam za autorem žádné hysterické ideologie, které drtí svět, nemůžou. Text je dům, domov. A taky přes vnučku vzpomínka. Na vlastní dětství. Které minulo, dozrálo, vyrostlo v „dědečkovství“. Jasně, je v tom titulním počítání i trocha smutku…

Před časem vydal na stejné téma sbírku básní Jiří Dynka. Taky dědeček. Ovšem trochu jinak vyladěný než Nejedlý. Respektive lyrický subjekt Dynkův je trochu jinak vyladěný než lyrický subjekt Nejedlého. Ve sbírce Zdrhnout CZ je hnacím motorem základní vitalita, živočišnost, sexualita – a s ní spojený pohyb. Cesty, procházky, výlety. Nakonec i to „zdrhání“. Ale taky návraty. Ne v kruhu, spíš po spirále. Dynka totiž bere novou životní etapu mimo jiné jako důkaz. Že jeho potenciál má pokračování. Že vnuk nebo vnučka jsou pro dědečka radost – i naděje. Zatímco Nejedlý spíš aktivuje vzpomínku na vlastní dětskou zkušenost, vzpomínku, kterou následně kreativně zpřítomňuje, aby pobavil prapotomka (a jistě i sebe) – Dynka vyhlíží skrz oči svých vnoučat budoucnost. Ani jeden pak nepropadají chmurám, likvidačním úzkostem, své dědečkovství si užívají. A využívají jeho potenciál ve verši a pohádce. V pozoruhodném verši – a pozoruhodné pohádce.

Autor je kulturní publicista.