Samá monstra, samé obludy
Radim Kopáč
V Academii vydali Tegtmaierovy železárny. Prvotinu Karla Schulze z roku 1922. S podtitulem „Komunistický román“ – a působivou reprodukcí na obálce, „novověcnou“ malbou kolejí a fabriky pod těžkým, šedivým nebem. Vedle jména nakladatelství je na obálce uvedena ještě edice – Obluda. V tiráži pak upřesnění: „svazek první.“ Víc ale nic! Přičemž je jasné, jaké „obludě“ se tady vzdává hold. Anebo není?
Za původní „obludou“, respektive „obludismem“, monstrualismem stojí Jan Řezáč. Klíčová postava zdejšího nakladatelského provozu, hlavně padesátých a šedesátých let. Byl ročník 1921 – a za druhé války vydával s kamarády ve skupině Chodci zeleně řadu samizdatů. Básně, prózy, drobné eseje. Polovina se ztratila, polovina se dochovala a v roce 2023 vyšla knižně pod hlavičkou Chodci zeleně. Skupina chtěla podle Řezáče „projevit svůj negativismus, připadalo nám v těch hrozných válečných letech, že kolem nás se pohybují samá monstra, samé obludy, kamkoli člověk přijde, staví se mu do cesty obludná skutečnost: obludná válka, obludná okupace, obludná kultura. Proto monstrualismus. I když to byl samozřejmě převlečený surrealismus.“
Na válečné aktivity navázaly aktivity poválečné. Nejdřív byl v plánu „obludný“ časopis. Pak přišla edice. Řezáč ji provozoval ve dvojici s nakladatelem Aloisem Chválou (1885–1973). „… když jsem těsně po válce objevil výtvarně-technického redaktora Aloise Chválu, který mi ukazoval řadu knížek, které si sám, ručně tisknul, napadlo mě, že bychom mohli dělat časopis. Schnabel a Zdeněk Půček, se kterými jsme dřív připravovali samizdatové sborníky, dělali ve Svazu mládeže, v Nuslích, a já jsem jim navrhnul, že by časopis mohl vycházet pod hlavičkou svazu. Byli sice nadšení, přidala se řada lidí, sehnaly se první příspěvky, překlady, básničky, výtvarník Karel Kilberger přichystal obálku, ale Schnabel s Půčkem z toho nakonec vycouvali, vedení svazu se zaleklo. Bylo mi líto, aby Obluda zapadla, tak jsem oslovil Chválu – a rozjeli jsme edici. Výtvarně se na ní podíleli Mirka Miškovská a Otta Mizera.“
Edice existovala v letech 1946–1947. Řezáč redigoval, Chvála vydával. Vyšly čtyři svazky v nákladu padesáti výtisků. Čili bibliofilie, krásné knížky. Zaslouží si vyvolat celým jménem. Pokračuje Řezáč: „Tristan Tzara – Hlídky, to jsem přeložil já, Franz Kafka – Pozorování, to jsem přeložil taky já, potom Vladimír Majakovskij – Oblak v kalhotách v překladu Jiřího Taufera, s ilustracemi bratrů Burljuků, a poslední knížkou byl Velemir Chebnikov – KA2, v překladu Josefa Kadlece.“ Jan Řezáč zemřel v roce 2009. Edice Obluda ožila v Academii osmdesát let po svém vzniku. V plné parádě.
O těch Tegtmaierových železárnách Karla Schulze třeba příště.
Autor je kulturní publicista.
