Za minulého režimu se peníze na kulturu neřešily, stát je ale poskytoval jen tam, kde měl ideologickou kontrolu, bez této kurately byla jakákoliv kulturní aktivita nemožná, a pokud se někdo odvážil, dostal přes prsty a hrozil mu i kriminál. Dnes jsme dávno jinde, ale stále přežívá rétorika, kterou soudruzi razili poté, co se po roce 1948 zmocnili vlády. A to sice, že pořádná práce je ta u lopaty nebo u pásu, případně v kravíně, a kdo se živí hlavou, je podezřelý živel a nemakačenko. Ta neucta k tvořivosti a intelektu stále trvá a přetavuje se až k nenávisti zvlášť k těm, kteří mají úspěch, je na ně vidět a dle lidu obecného doma přehazují pytle peněz. Jenže to je v každém oboru hrstička lidí a také dřou jak mezci.

Pan Kolman jako právník by za ty směšné sumy, které panují v divadlech i zřizovaných (o těch nezřizovaných ani nemluvě), nebo na uměleckých školách ani nezvedl zadek ze židle. Vůbec netuší, jaké výdělky třeba mají mladí výtvarníci, že veškeré specializované časopiy a servery obracejí každou korunu, že lidé píší za pár šupů. Stejně tak není žádná sláva být zaměstnán ve státních ústavech, knihovnách, galeriích a podobně. A pracují tam vesměs vysokoškolsky graduovaní lidé stejně jako slovutný pan právník a svou práci odvádějí na vysoké úrovni. Je to neskutečná arogance, když právě on káže o tom, že by oblast umění a kultury neměla být podporována z veřejných peněz, dovozuje, že v ní vznikají hodnoty, které jsou pofidérní, a kdo prý je bude měřit. Zvláštní je, že Kolmana netrápí, že z veřejných peněz se platí neuvěřitelné projekty z nejrůznějších oblastí, každý rezort má svoje dotační programy, nad nimiž často zůstává rozum stát. Například téměř nikdo nebrojí propti dotacím pro sport, ten totiž prospívá lidskému zdraví, zatímco umění a kultura zřejmě žádný vliv na lidskou duši a tělo nemají, takže budeme mít vysportovanou ale hloupou a nedovzdělanou populaci a bude to naprosto v pořádku. Dotace pro sport, to je vůbec kapitola sama pro sebe, kolik jen se z nich rozkradlo a kapsy si z nich namastili všelijací bafuňáři. Že by se kdy rozkradly dotace pro kulturu jsem v životě nezažila.

Kdo prý bude měřit hodnotu umění pro společnost, ptá se Kolman? Ten, kdo je odborník, má vzdělání a praxi stejně jako třeba o hospodářské problematice bude rozhodovat ekonom a ne uklízečka. Počišťovač asi sotva odhadne, jaké umění předjímá vývoj a co se má podporovat, protože je to hřivna do budoucna. A to nejlepší umění zpravidla bývá hodně napřed a rozpoznat jej už vyžaduje nějaký fundament.

Pan Kolman nemá potřebu chodit do divadla, na výstavu, na koncert, jakým právem se tedy vyjadřuje ke kulturnímu provozu, o němž nemá ponětí? Vůbec nechápe význam opery a vážné hudby, podle něj ji navštěvuje jen půl procenta obyvatel ČR, tak čím prý tento umělecký žánr kultivuje společnost, kdyby se „to“ prý zrušilo tak většina o nic nepřijde, protože „na operu nikdy nepůjde a Beethovenovu symfonii si pustí maximálně jako zvonění v mobilu“ . Pro jistotu ale dodává, že to je poněkud cynické tvrzení. Ne, to není cynické, to záměrně zkreslující, hloupé a trapné. A poučuje nás, že veřejné peníze jsou daňových poplatníků, samozřejmě a kultura a umění mají na ně legitimní nárok stejně jako jiná odvětví lidské činnosti v naší zemi. Chození do divadla není žádná menšinová záležitost, lidé do nich chodí a divadlo milují, ale žádné, které usiluje o víc než o řachandy typu utřel si si nos židlí, si na sebe nevydělá. A také kromě muzikálových produkcí. Zdali také slyšel pan autor o teorii multiplikačních efektů, v níž je velmi dobře spočítané, jak se vrací jedna koruna vložená do divadla.

Další opravdu výživný nesmysl z pera páně Kolmana zní, že dotace konzervují instituce, které by se jinak musely přizpůsobit publiku, hledat nové formy nebo hospodařit úsporněji. Jeden neví, jestli se má smát nebo brečet. Ví autor, jaké rozpočty mají kulturní instituce? Skutečně se domnívá, že dostávají tak skvělé peníze, že se v nich pak jejich zaměstnanci jen lenivě vyvalují a nemusejí s o nic snažit? Ne, je to přesně naopak lidé pracujících v těchto podnicích, se naučili dělat zázraky takřka z ničeho, bohužel jsou zvyklí za minimální finanční ohodnocení pracovat na vysoké úrovni. A to je špatně. Nemá smysl tady znovu vytahovat srovnání se zeměmi na západ od našich hranic, za šestařicet let jsme se jim v tomto směru vůbec nepřiblížili. Asi se nikdy nebudeme moct srovnávat s bohatým a kultuře a umění zaslíbeným Německem, ale kdybychom se mohli aspoň přiblížit na úroveň stejně malého Rakouska...

Páně Kolmanovo volání po tom, aby veřejné peníze nahradily peníze mecenášů je další absurdita, připomínat dnes šlechtické rody a církev, s tím že to dřív bez státu také šlo je blábol. Mecenášský systém vzal za své po komunistickém puči, třídní boj vedl k ožebračení bohatých vrstev obyvatele, kteří podporu umění viděli jako prestižní činnost a také ji cítili jako povinnost. Nikdy pak, ani po roce 1989 se mecenáššství neobnovilo v takové míře, aby mohlo něco řešit, jde spíš o nahodilé donátory. Po roce 1989 šlechta a někdejší vlastníci leccos restiuovali, ale skoro vždy v zuboženém stavu a měli své starosti a noví podnikatelé se také do podobných aktivit nehrnou, nemají k tomu ani podmínky.