Ponižování, vyloučení, týrání, smrt. Ovšemže v kulisách totalit: jak té hitlerovské, tak té stalinistické. Ono je to vlastně jedno, jmenovatel, příčina a následek jsou tady společné. Co ale v těch textech tří současných českých spisovatelů čtenáře zasáhne asi nejvíc, je intenzita, mnohdy až nepříjemná detailnost a pozvolnost vykreslování veškeré té lidské bolesti. Je to skoro body-horror. Noční můra pod polštářem. A ještě spíš – dusící rovnou na prsou.

Měl jsem před pár dny přednášku v jedné knihovně. Otevřel jsem tam i tohle téma. Proč je fikční násilí, jakkoli s reálným dějinným kořenem, dneska v literatuře malováno tak výraznými tahy, v tak ostrých barvách. Shodli jsme se na dvou bodech, kolem nichž se to nejspíš točí – a které spolu samozřejmě souvisejí. Zaprvé: je to reakce – média to do nás dneska rvou a valí ze všech stran a s takovou intenzitou, o níž se nám před rokem 2000, natož ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století, kdy se tyhle běsy draly do skutečnosti, ani nesnilo. A za druhé: je to reakce – člověk otupěl. Stal se netečným. Nechal svoje jemné emoce zdegenerovat, vyměnil je za falešnou útěchu digitálu. Takže je třeba přitlačit na pilu i ve fikčních světech.

Naštěstí ty knihy mají jiný úběžník. Násilí tady není cílem, jenom jde s příběhem cestou. Otvírají se tu ještě další, širší, naléhavější témata: u Fíly možnost/nutnost odpuštění, u Klabouchové láska jako most přes tu šílenou řeku mrtvol – a u Topola dilema: bojovat, anebo se podvolit? Všecky ty tři knihy mají navíc tu výhodu, že jsou skvěle napsané, s autorskou specifikou. To ale ve výsledku ty obrazy rozmlácených duší a těl jen dál posiluje. Kniha má ale oproti reálu výhodu. Dá se kdykoli zavřít.

Autor je kulturní publicista.