Čtenáři hned naskočí poslední film Fritze Langa z šedesátého roku: Tisíc očí doktora Mabuseho. Ten film je o špiclování, o lžích, manipulacích a převlecích, o skutečnosti, že člověk není nikdy sám – vždycky na něj někdo kouká. Vždycky je věcí veřejnou. Vždycky je v zájmu ještě někoho jiného. Aniž by o tom měl ponětí. Fílův hrdina proplouvá dekádami pod různou identitou. Zaplete se s nacismem, zaplete se s komunismem. Je brutální, cynický; vraždí v Mauthausenu, nechává se sexuálně zneužívat ruským fízlem. Má ale pořád nezdolnou vůli k životu. A když se v něm něco zlomí, svou předchozí existenci prostě uzavře, opustí, vystoupí z role – a začne o kus dál, jinak. A pak ještě jednou, a ještě, a tak dál. Spravedlnost na něj dlouho nemůže, protože to vlastně není on. Je to někdo druhý, třetí, čtvrtý…

Během čtení Fílovy pětisetstránkové knížky naskakuje ještě jedna souvislost. A sice s výstavou, co právě běží v Domě U Kamenného zvonu. Jmenuje se Dvojník. A sleduje stíny a zrcadlení, ega a jejich alter-ega, varianty, alternativy, komplementarity. Jde napříč minulým a přítomným, domácím a cizozemským, bere z kánonu i mezi outsidery. A jde napříč taky technikami: fotografii střídá koláž, montáž, grafika, kresba, malba, o kus dál objekt, pohybově-akusticko-světelná instalace, video. A jako dobrý fór závěrem setkání sester Válových na jedné stěně. Taky dvojnice svého druhu. Na té výstavě je všecko – anebo ne. Dvojník je aktuální, vděčné a nosné téma. Ale pokud by ten projekt realizoval kurátorsky někdo jiný, někde jinde, dopadlo by to úplně jinak. Líp, anebo hůř. Zdvojování je nejenom kvantitativní, ale taky kvalitativní. Dvojník je snahou být lepším – stejně jako tichým přiznáním strachu z vlastní smrti.

Každopádně by to stálo za pokus: Vzít Fílův román s sebou do prvního a druhého patra Domu U Kamenného zvonu. A tam knihu otevřít a jít. Za chůze konzumovat jedno s druhým. Vnější s vnitřním. Fikční s reálným. Nechat tisíc očí, ať se zdvojí.

Autor je kulturní publicista.