Do rekapitulací odcházejících ér musí člověk dorůst nejen profesně. Stát se přímým účastníkem rituálu takového „konce jedné éry“ je výslednicí mnoha dávných i čerstvých průsečíků a vyžaduje od aktivního divadelního fanboye a divadelního publicisty, byť již bývalého, „aby se kámošil s tvůrci“, aby s nimi hovořil, respektoval je, a oni pak třeba/snad/možná respektují jeho. Člověk cítí, jak z prahmoty disparátního vztahu mezi tvůrcem a jeho publicistou najednou vyrazí jako z těla zemřelého obra žeberní kost a obroste květenou křehké důvěry. Jeden druhému pak odpustí i občasný sklon mluvit z cesty a dojímat se při rozpomínání na společné chvíle. Paměť pak miluje Matěj Samec. Po vrstvách do ní proniká jako pod strup a rekonstruuje pohnuté osobní dějiny… a to je vždycky krásné.