Už dávno si většinová média zvykla psát o úmrtí známých umělců úpadkovým způsobem. Nestačí inteligentně napsaný nekrolog, který zhodnotí či připomene, co dotyčná nebo dotyčný ve své profesi dokázali. Panuje představa, že je třeba čtenáři předložit spoustu zbytečných informací, neřkuli výmyslů. Pokud jde o umělce dramatické, vyjmenovat všechny role v televizních seriálech a pokud možno tu nejznámější narvat do titulku. A také se k zesnulé osobnosti musí kdekdo vyjádřit. Míra nevkusu už byla mnohokrát překročena, takže sotva něco vyvede z míry. Po smrti Jorgy Kotrbové se pochopitelně řeší její majetkové poměry, bulvár má žně. Jenže to po něm přežvykují i seriózní média, třeba na serveru Aktuálně lze najít článek tak hloupý, že je skoro nepochopitelné, že se k jeho autorství někdo hlásí. Hlásí a nemá s tím problém, dotyčná autorka dokonce přidala několik vlastních mouder. Zaprvé sděluje národu, že Kotrbová restituovala majetek v desítkách milionů. No a co má být, chce se mi zařvat. Co je sakra komu do toho, i kdyby restituovala Pražský hrad s korunovačními klenoty.

A pak ještě tato osoba dovozuje, že Jorga opustila herectví kvůli roli Zlatovlásky v televizní pohádce, kterou prý nenáviděla, protože ji prý navždy zaškatulkovala. A domnívá se, že to byla její role životní, neboť netuší, že Kotrbová byla vynikající divadelní herečka a nějaká televizní pohádka jí mohla být ukradená. Po absolutoriu herectví na DAMU odešla do angažmá v Realistickém divadle, kde čtvrt století patřila k oporám souboru a odehrála nespočet rolí. Hostovala tam už jako studentka, v roce 1967 ztvárnila třeba Luisu v Schillerově tragédii Úklady a láska. Kotrbová hrála mladé tragické hrdinky, ale nebyly to naivky, vždy v nich byla zaťatost a síla, ba i nesmiřitelnost,  měla vlohy pro velké dramatické postavy, pro charakterní herectví. A takových rolí v Realistickém divadle odehrála bezpočet, v klasickém i současném repertoáru, hodně spolupracovala s Ivanem Glancem a Lubošem Pistoriusem. V mladších letech hrála například Ofélii v Hamletovi (1972), byla Lízou v Pygmalionu, Rosalindou v Jak se vám líbí, Hildou v Noci s leguánem Tennesseeho Williamse. Pak přišla Fischerové Hodina mezi psem a vlkem, kde vytvořila postavu Kateřiny de Vausselles, inscenace byla po pár reprízách zakázaná. A další role – titulní Antigona v Anouilhově dramatu, Antonína v Gorkého dramatu Dostigajev a ti druzí, Ona v Radzinského Luninovi, Hraběnka ve scénické montáži Figaro, paní Smrt v Taboriho Mein Kampfu, to už byl rok 1990 a Realistické divadlo se změnilo na Labyrint. A tam také uskutečnil svou první režii v profesionálním divadle – Vojceva – mladý Petr Lébl. Jorga v inscenaci hrála a vzápětí jí Lébl v nově vzniklém sklepním Studiu svěřil roli Julie ve hře Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis. Jorga přijala Léblovu postmoderní poetiku, našla v ní pro sebe nové možnosti a také se ukázala jako velmi tvárná a proměnlivá herečka.

Celkem logicky pak za ním v roce 1993 odešla do Divadla Na zábradlí, kde prožila deset let jako přední herečka souboru. A hrála takřka ve všech Léblových důležitých inscenacích, Buškovou ve Furiantech, Arkadinovou v Rackovi, vdovu Quinovou v Hrdinovi západu, Fraulein Schneider v Cabaretu, Čepcovou ve Wesele, Vojnickou ve Strýčku Váňovi. V divadle nedlouho setrvala i po Léblově smrti, naposledy hrála v Perfect Days Alice Nellis, čili neodešla po revoluci, jak se nyní omílá.  Jorga byla uzavřená, rezervovaná a žádné svěřovačky nepěstovala, o to trapnější jsou dnešní bulvární vývody. Na zábradlí prožila intenzivní, herecky naplněná léta, stejně jako léta emočně náročná, a její odchod z umělecké profese a touha vrátit se k práci se zvířaty, o níž snila jako holka, byly myslím docela přirozeným vývojem.