Každý mluví, nikdo neposlouchá
Veronika Bednářová
Česká divadelní publicistika nikdy nebyla tak pestrá. A nikdy nebyla tak uzavřená. Okolo každé inscenace – pokud má to štěstí, že si jí vůbec někdo všimne – vznikají drobounké paralelní mikrosvěty, které by si mezi sebou měly co říct, kdyby spolu komunikovaly. Desítky názorů a pocitů na sociálních sítích, pár recenzí, něco blogů, občas nějaká reflexe. Akademické studie vedle ironických statusů, recenze a vedle nich memy, GIFy, PR videa a taky rozhovory s tvůrci, kteří vysvětlují, proč to „celé vlastně dává smysl“.
Těžko říct, proč a jak to celé dává smysl, když se o tom skoro nikdo nedozví, ale je to stejné jako v politice, ekonomice, jiných kulturních oborech. Scéna, která byla ještě nedávno živou součástí veřejné debaty, se – jako bubliny z bublifuku – rozfoukala do sebe uzavřených komunit, jistých si svou velikostí a důležitostí. Divadlo – kdysi médium společenské konverzace – se proměnilo v diskusní klubíčko pro ty, kdo tomu přece rozumějí. Pro ty tak zasvěcené, že jich je jen hrstka, a podstatná otázka, kterou si kladou obyčejní smrtelníci – totiž „tak na co teda zajít do divadla“ –, zůstává čím dál častěji poctivě nezodpovězená...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty
