Celý ceremoniál příjemně rozsvítil a nadlehčil Miroslav Hanuš, který velmi účelně odměřoval chvíle vážné i veselé. Nejrůznější vtípky, které zazněly, nezastíraly účelovost, a přece nepůsobily trapně, ale  v duchu motta: brát herectví vážně, ale nebrat vážně sebe samého. Dobrý moderátor, který nezapomíná ani na oceněné, ani na diváky, je základem úspěchu. A Hanuš touhle cestou kráčí suverénně. Povzbuzování diváků, aby řádně ocenili umělce potleskem (výzva k odcházejícímu umělci:„neodcházejte, oni vstávají!“), rozhodně přispělo ke zvýšenému "výkonu" diváků. Všichni tak dostali svůj čas, svou „minutu slávy“. A přitom vše proběhlo ve správném čase, a „neteklo se…“ což můžeme rovněž považovat za kvalitu.

Dočkali jsme se momentů nefalšovaně dojemných (nezřetelnější to bylo u Petra Panzenbergera, který své ocenění „věnoval“ nedávno zesnulému blízkému člověku, u Jakuba Špalka, který upřímně ocenil podíl své maminky na směřování své cesty či u Lenky Machoninové, plaché – dle vlastních slov neviditelné -  herečky, která si pro Cenu za celoživotní mistrovství přijela až ze Švýcarska. Zajímavým postřehem, který jsem si letos odnesla, je, že někteří umělci/umělkyně přiznali, že jsou v jádru introverti, a že se vlastně diví sami sobě, že se vůbec kdy na jeviště odvážili...   

Osobně mám ráda oceňování umělců-seniorů, je příjemné sledovat, že dosud mají ten správný esprit, tak jako například elegantní Dana Syslová či hovorný Ladislav Frej. Zkrátka, v tomto ceremoniálu bylo všeho akorát, mnohým umělcům i slzička ukápla (a někteří diváci – tak jako já- se s kapesníky připojili)  A bezpochyby je též třeba pochválit, že se dostalo i na umělce, kteří obvykle v cenách Thalie nefigurují, a to například scénograf Jan Dušek, či režisér Jakub Špalek. A v posledních letech se škála odměněných rozšířila i pro cenu pro zahraničního umělce (zdá se, že tato kategorie byla vytvořena specielně pro Slováky – s vlídným humorem připomněl tuto kuriozitu Milan Kňažko, který už v Tháliích figuroval jak za českou inscenaci, tak i jako reprezentant Slovenska.     

Tím jsme se přehoupli ke kritičtější části komentáře. Po léta ceremoniál Cen Thálií, ale i způsob výběru doprovázejí spory i rozporuplné momenty. Myslím, že všem je líto, pokud ten „jeho“ umělec/umělkyně na nejvyšší příčku nedosáhnou, a to třeba opakovaně, jak připomněla mnohokrát ve finále figurující Petra Alvarez Šimková (letos si tedy konečně odnesla Thalii za roli Regan v opeře Lear v ND Praha). A můžete si být jisti, že po ceremoniálu rozhodně zaslechnete hlasy, proč získal(a) cenu ta nebo ten, vždyť ten druhý či ta druhá či třetí jsou bezpochyby mnohem lepší.  A že se na některé výkony vůbec nedostalo? Věřte, že poroty jednotlivých oborů opravdu poctivě objíždějí celou republiku, což v případě rozsáhlé činoherní komise a jejího věkového průměru je extrémně náročná disciplína, a snaží se podle svého nejlepšího svědomí a vkusu vybrat ty nejlepší. A že v závěrečném – přísně tajném - hlasování někdy zahrají svou roli osobní preference, či snaha vyjádřit názor na nejen kulturní situaci v bratrském Slovensku, přičtěme na vrub lidské nátuře.

Ceny Thálie za dobu své více než třicetileté existence prošly nejrůznějšími stadii vývoje, a vážou se k nim různé legendy. Na počátku to prý bylo tak, že poroty jen nominovaly kandidáty jednotlivých oborů, ale o konečném výsledku rozhodovalo vedení Herecká asociace. Tento způsob hodnocení už se naštěstí posunul, a tak rozhodují opravdu ti, kdo do divadel chodí pravidelně, tedy členové specializovaných porot. Samozřejmě, při permanentním nedostatku financí je pro mnohé na pováženou, že počet hodnocených kategorií a množství ocenění stále roste, ale nefalšovaná radost umělců bezpochyby stojí za to. V našem divadelním světě má THALIE pořád jméno, a to i když jste nominováni třeba v širším výběru. Pamětníci si možná vzpomenou na dobu, kdy nebylo možné nominovat cizince, působící na českých a moravských scénách, ať už v angažmá či jako hosté. I to se změnilo. Negativisti bezpochyby podotknou, že cizinci “kradou“ ceny českým umělcům, ale optimisté naopak podotknou, že je dobré pohybovat se ve světovém, globálním kontextu, v potřebné konkurenci. A myslím, že srovnání se světem nám rozhodně svědčí (ve sportu tyto předsudky odrovnali už dávno).

Všechna tajemství letošním Cen Thálie jsou tedy odhalena, a můžeme se těšit na 33. ročník. Pro umělce jsou bezpochyby alespoň drobným potvrzením smysluplnosti tak efemérní věci, jako je DIVADLO.