Minulé povídání jsem zakončil inscenací Člověk Bouře, což byla moje první konkrétní práce na inscenaci po návratu z „politiky“. (Byla to politika, i když jsme ji chápali jako „nepolitickou“.) Do Husy jsem se však vrátil naplno hned na konci srpna 1992 herecky jako Poutník ve slavnostním představení Labyrintu světa a Lusthauzu srdce v rámci Komenského slavností na náměstí v Brandýse nad Orlicí. Bylo to dramatické, zranil jsem si u toho koleno, ale dohrál jsem. V září jsem pak „o berlích“ téměř dva týdny pobýval na Světovém festivalu experimentálního divadla v Káhiře, což byl velký divadelní i antropologický zážitek, k němuž patřilo i navázání přátelství a dlouhé rozhovory s pozoruhodným polským scénografem a režisérem Józefem Szajnou, spolu s nímž jsem byl poctěn cenou tohoto festivalu. V Huse jsem se po více než dvanácti letech vrátil do pozice uměleckého šéfa, převzal spoluzodpovědnost za stavbu nového areálu Divadla Husa na provázku a hned na počátku roku 1993 jsem musel čelit vážnému ohrožení jejího dokončení. Od dubna, kdy dosavadní ředitel CED Milan Sedláček odešel do diplomatických služeb a já se musel ujmout i tohoto úkolu, již tato zodpovědnost padla zcela na moje bedra…