Sekery a žiletky

Dodnes se člověk po vlastech českých, moravských a slezských potká s divadly, která na titulkování používají prezentační software, jako je známý PowerPoint. Ne že by to nebylo možné, to v zásadě je – jenom je to podobné jako brát na holení sekeru, musíte dávat veliký pozor, nijak si práci neusnadníte a potřebujete velké štěstí, aby to dobře dopadlo. Podobně jako na holení existují různé druhy žiletek, jsou i na titulkování specializované programy; je jich na výběr docela dost, pokud se jako divadlo chystáte začít systematicky řešit titulkování svých inscenací, je dobré věnovat výběru nějaký čas.

Specializovaný software vám umožní různě si plošně hrát s nastavením titulků, písmem, svítivostí a tak podobně, při samotném představení má klikač možnost se v textu dobře orientovat, a pokud se herci ztratí, může promítání titulků velice jednoduše přerušit, dokud se zase nenajdou. V režimu pro odbavování představení to bývají programy velice jednoduché, aby se klikač nemusel ničím rozptylovat a v ideálním případě si vystačil třeba s mezerníkem. A především si v nich můžete připravit několik jazykových stop, mít přichystanou například angličtinu, němčinu a francouzštinu a podle toho, jaké se sejde publikum nebo kam jedete na zájezd, si operativně zvolit, které stopy budete promítat.

Nejdůležitější je potom stopa, která se nepromítá: totiž stopa v jazyce, kterým mluví herci na jevišti a která umožní titulky odbavit i někomu, kdo vůbec nerozumí jazyku, který se na titulkovací plátno promítá. Příprava takové stopy je nějaká práce navíc, ale bohatě se vyplatí – rozhodně víc, než když si pro zájezd do Maďarska vyrobíte jenom maďarštinu a pak při klikání tiše doufáte, že jste dejme tomu v shakespearovském monologu zhruba tam, kde představitel hlavní role.

Kouzlo čtvrtého sloupce

Pokud jste divadelní festival a přivážíte inscenace z divadel, která jsou na zahraniční zájezdy zvyklá, je slušná šance, že výběr softwaru vůbec nebudete řešit: prostě převezmete řešení, které hostující divadlo má už hotové, a „jenom“ si do něj vyrobíte českou stopu. To byl i případ inscenace Comédie-Française Hekuba, ne Hekuba.

Z hlediska titulkáře to byla úplně luxusně připravená inscenace: v titulkovacím souboru (pro zjednodušení si jej můžete představit jako excelovou tabulku, kde je každý jazyk sloupec a každý titulek řádek) byl nejen základ, to jest francouzský text a volné místo pro text český. Byl tu jednak nekrácený francouzský text inscenace (plus minus všechno, co herci na jevišti řeknou), jednak už pokrácené francouzské titulky coby mustr pro překladatele a jednak titulky anglické, protože je vždycky dobré vědět, vedle čeho bude výsledek vaší práce na jevišti svítit.

To, co dodá hostující soubor, je přitom pro titulkářovu práci a konkrétně pro možnost krátit do značné míry určující: dobrý překladatel titulků samo sebou usiluje o stručnost, ale mantinely jsou jasně dané a sebelépe pokrácený monolog vám není k ničemu, když k témuž úkonu nepřistoupili sami tvůrci. Měli jsme na festivalu jednu inscenaci antického textu se skvělým, citlivě zredukovaným českým překladem – který ovšem nad jevištěm stejně blikal ve zběsilém rytmu, protože pro anglické titulky divadlo zvolilo nezkrácený, mnohomluvný překlad z konce 19. století. Sice si ušetřilo peníze i práci, ale jinak si (i nám) ublížilo.

Tempo a krácení

V případě Hekuby se práce na českých titulcích rozeběhly v podstatě zároveň s posledními zkouškami samotné inscenace – ta se totiž v Plzni hrála ani ne tři měsíce po premiéře v Avignonu. Plzeňské hostování bylo druhé, ještě předtím projekt cestoval do slavného antického divadla v řeckém Epidauru. Protože jde o inscenaci hodně založenou na slově, dává si tým na její sdělnosti (a tudíž i na titulcích) hodně záležet: herci sami na besedě v Plzni přiznali, že v Epidauru zjistili, že když hrají pro jiné než francouzské publikum, je potřeba trošku zvolnit, jinak se diváci v přívalu slov třeba hned v úvodní scéně první čtené zkoušky ztrácejí. Zároveň se titulky oproti premiérové verzi po Epidauru proměnily, trochu se krátilo, trochu jinak se text členil do jednotlivých titulků.

Předpokládám, že zrovna tak se pro další zahraniční hostování zapracovaly i změny, k nimž došlo v Plzni: jakkoli byly podklady připravené znamenitě, bylo potřeba k nim přistupovat kriticky. To v úvodu zmiňované krácení bylo opravdu výrazné, a to velice chvályhodně, ale na řadě míst jsem francouzské kolegy upozorňoval, že jeho následkem z textu mizejí docela podstatné informace. Například ve scéně, kdy prokurátor s hlavní hrdinkou Nadiou prochází obvinění vznesená vůči dotyčnému ústavu sociální péče, rozhodl se původně tvůrce titulků trochu očesat výčet přečinů souvisejících s jídlem – jenže při té příležitosti z titulků vypadlo zrovna to nejzávažnější obvinění, totiž že personál děti trestal odpíráním potravy.

V jiné scéně Nadia vypráví, jak začala mít podezření, že je v ústavu něco špatně, protože její syn Otis bývá zraněný, ale personál ji uklidňoval. Z jeviště v ten okamžik zní: „Dokonce jsem mluvila i se zaměstnanci ústavu, několikrát jsem to před nimi zmínila, a pokaždé mi řekli totéž. Že to byl on sám. Oni že se tomu snažili ze všech sil zabránit, ale dělal si to sám. Nedalo se tomu předejít.“ Aby v dlouhém Nadiině monologu, z nějž tenhle úryvek pochází, mohlo obecenstvo věnovat pozornost i něčemu jinému než jen čtení (tedy především znamenitému výkonu Elsy Lepoivre v roli Nadii), jejich autor krátil dost radikálně, a tak všechny tyto věty vyústily v jediný titulek: „Mluvila jsem o tom se zaměstnanci ústavu, pokaždé mi řekli totéž.“ Snažil jsem se šetřit s momenty, v nichž budu po francouzských kolezích požadovat přidání titulku, a tak jsem se v tomto místě zkusil s tím, co mi připadalo podstatné, vejít do daného dvouřádku: „Mluvila jsem s personálem, říkali mi pořád totéž. Že si to dělá sám.“

Lze na tom demonstrovat, jak až moc se může při titulkování krátit – byť na tomhle místě jistě pomáhá to, že rozrušená Nadia nemluví zrovna úsporně, jinde v textu takhle radikální autor titulků zdaleka být nemohl. Při velkém krácení je potřeba dost pečlivě vážit, co je informačně zbytné a co nutné. Navíc je dobré mít na paměti, že publikum potřebuje nějaký předvídatelný rytmus: není zrovna žádoucí ho ukolébat scénou, kde se nový titulek zobrazí až třeba po dvaceti vteřinách, těsně před nástupem dialogu, kde mezerník kliká v tempu málem kulometném.

Klasika, klasika, klasika

Výraznou roli v inscenaci Hekuba, ne Hekuba hraje text Eurípidovy tragédie Hekabé, jejíž mstitelskou titulní roli hrdinka Nadia v divadle zkouší paralelně se soudním procesem, v němž napadá systém, který trýznil jejího autistického syna. Konkrétní úryvky (i docela dlouhé dialogické a monologické pasáže) přitom slouží jako svébytný komentář k dnešnímu dění. Elsa Lepoivre na besedě během plzeňského festivalu vyprávěla, jak s Rodriguesem a dalšími kolegy na první zkoušce četli všechny možné francouzské překlady Eurípidovy hry, až padla volba na verzi věhlasné belgické klasické filoložky Marie Delcourt, jejíž překlady kompletního Eurípidova díla vyšly roku 1962 ve slavné edici Pléiade. Myslím, že to je skvělá volba – je to překlad, který má velké básnické kvality, zároveň zní docela moderně, ale ta desetiletí od jeho vzniku jsou na něm přeci jen znát, takže má i svou lehounkou patinu.

Do češtiny byla Eurípidova hra přeložena dvakrát: o první překlad se postaral pedagog a filolog Josef Sedláček, který jej taky společně s osmi dalšími eurípidovskými převody roku 1923 vlastním nákladem vydal, druhý vyšel knižně roku 1988 a jeho autory byli Jiří Klier a Helena Kurzová. Zkoušel jsem nejdřív pracovat s jedním i druhým, ale nakonec jsem je oba odložil. Potvrdila se mi totiž letitá zkušenost, která je vlastně samozřejmá: jelikož je každý překlad interpretace a každá inscenace překladu je zase další interpretací, měly verše českých překladů dost málo společného s tím, co ve francouzštině říkali herci Comédie-Française a také co herecko-režijně akcentovali. (Zrovna tak může být třeba při titulkování jiné než anglickojazyčné inscenace Hamleta zavádějící sáhnout bezmyšlenkovitě po Joskovi nebo Hilském a mechanicky je promítat.)

A tak jsem se nakonec pro účely titulků dopustil podvrhu: falešného překladu Eurípida. Takového, který akcentuje ta místa, která akcentuje překlad Marie Delcourt a na jeho základě potom francouzský soubor – a zároveň na sebe nestrhává nepatřičně moc pozornosti. Takového, který ponese tak akorát patiny, aby se odlišil od současných dialogů, ale zároveň ne moc, aby bylo zřetelné, jak senzačně civilně dovedou herci ty antické verše přednášet. Přiznávám, že je možné, že jsem v tomhle ohledu selhal: jedna kamarádka, skvělá francouzštinářka, mi vynadala, že jsem patinoval moc, že ta Marie Delcourt je nakonec současnější než to mé falzum. Taky se přiznám, že je v něm pár míst, na která jsem docela pyšný, třeba tohle trojverší:

Na nic se, běda, nedá spolehnout.

Sláva ni štěstí nezaručí nám,

že všechno v zlé se neobrátí zas.

I tahle pýcha (vlastně tak nějak stylově hybris) je, dlužno dodat, sama o sobě nebezpečná: titulky nejsou od toho, aby se člověk jako překladatel předváděl. Má-li originál literární kvalitu, je potřeba ji naznačit, ale ne s ní zdržovat. Je to svým způsobem tak nějak mnišské cvičení: v uměřenosti, pokoře, ve služebnosti. A pochopitelně – poznat to, co je přiměřené, je pokaždé to nejtěžší.

Komu je rady

Bez ohledu na to, jak moc se inscenace opírá o text, je titulkům v divadle radno věnovat péči. Je těžko představitelné, že by se člověk vystříhal úplně všech chyb (přes několikeré čtení několika páry očí nám v té Hekubě Nadia ještě při prvním představení místo pravých ronila plavé slzy), ale větší než malé množství překlepů a hrubek už je prostě vidět a nepokrácené, špatně rozkouskované titulky mohou úplně zkazit zážitek z inscenace, kterou jste pracně dovezli nebo vyvezli.

Je to technická disciplína, chce to trochu znalostí a cviku, ale naštěstí v tom člověk není úplně sám. Znamenitá je kniha Miroslava Pošty Titulkujeme, která je sice primárně zaměřená na filmové titulky, ale dočtete se tu spoustu užitečných věcí o formátování, interpunkci i o tom, kolik znaků za sekundu můžeme obecenstvu servírovat. Přímo divadelním titulkům se věnuje několik skvělých profesionálů, mnohem větším odborníkem než já je třeba kolegyně překladatelka Lucie Melicharová. Dramaturgyně Nina Jacques založila při Činohře Národního divadla neformální pracovní skupinu divadelních titulkářů. A za zmínku také stojí, že některé divadelně-titulkářské programy – jako léty osvědčené ClickShow nebo novější aplikace Captitles – jsou přímo české výroby.

Řekl bych, že štábní kultura titulkování obecně v českém divadle v posledních letech stoupá. Taky se rozvíjejí nejrůznější technologie, titulkuje se do tabletů, do sedadel nebo do speciálních brýlí. To všechno je dobré sledovat: čím lepší titulky, tím menší bude jazyková bariéra. A o to by nám všem, kdo usilujeme o nějakou mezinárodnost v divadle, mělo jít především.