Jirka H., můj slušný člověk
Milan Tesař
Čas od času se potkáváme v kavárně Minor. Respektive pokaždé, když něco završí. Bývá ve fofru, obyčejně přijede na kole, aby na něm později zase vyrazil plnit otcovské a divadelnické povinnosti. Ptám se a on odpovídá. A když pak sedím na redakční poradě, říkám, že mám rozhovor s Jirkou Havelkou. Říkávám to s rozpaky. „Jirko“ mu říkají všichni, mně to dlouho přišlo příliš důvěrné, důvěrnější, než na co náš vztah umělce a novináře stačí.
Jirka H., můj slušný člověk Jenomže Jirka si o to říká. Sugeruje vám pocit, že ho zajímáte. Role objektu mého zájmu je mu málo. Na otázku odpovídá otázkou, zajímá se, co řešíme v redakci a co si myslím o válce. Ten živý, zvědavý chlapík je jako houba, bere inspiraci odevšad, včetně novinářského zákulisí. Myslím, že i z jeho strany to bývá tak trochu pracovní rozhovor. Pochlubil se, že jako Almodóvarův hrdina, režisér, nosí v peněžence výstřižky s událostmi, které mají sílu zažehnout jeho dramatickou fantazii...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty