Komentáře

Jirka H., můj slušný člověk

Milan Tesař

Čas od času se potkáváme v kavárně Minor. Respektive pokaždé, když něco završí. Bývá ve fofru, obyčejně přijede na kole, aby na něm později zase vyrazil plnit otcovské a divadelnické povinnosti. Ptám se a on odpovídá. A když pak sedím na redakční poradě, říkám, že mám rozhovor s Jirkou Havelkou. Říkávám to s rozpaky. „Jirko“ mu říkají všichni, mně to dlouho přišlo příliš důvěrné, důvěrnější, než na co náš vztah umělce a novináře stačí.

Jirka H., můj slušný člověk

Jenomže Jirka si o to říká. Sugeruje vám pocit, že ho zajímáte. Role objektu mého zájmu je mu málo. Na otázku odpovídá otázkou, zajímá se, co řešíme v redakci a co si myslím o válce. Ten živý, zvědavý chlapík je jako houba, bere inspiraci odevšad, včetně novinářského zákulisí. Myslím, že i z jeho strany to bývá tak trochu pracovní rozhovor. Pochlubil se, že jako Almodóvarův hrdina, režisér, nosí v peněžence výstřižky s událostmi, které mají sílu zažehnout jeho dramatickou fantazii. Ukáže mi fotku, na níž během záplav frčí windsurfař holandskou dálnicí. Podobně jeho pozornost upoutala mimořádná událost, kdy vlak vezl pasažéry bez strojvůdce celých čtrnáct minut.

A byl z toho film.

Přitom jsme do našeho vztahu nevkročili šťastně. Během besedy na festivalu Colours Of Ostrava, kterou jsem před mnoha lety moderoval, se na mě před publikem osopil kvůli upoutávce na obálce s jeho tváří, mající prodat nový Reflex, kde jsem tehdy pracoval. Bylo mi trapně, ale měl pravdu. On, jenž precizně cizeluje každé své umělecké sdělení, byl náhle vystaven bulvární nálepce „sexsymbolu“, jež zajímavé povídání uvnitř čísla časopisu nenávratně zastřela. Co mi zbývalo? Omluvil jsem se mu přede všemi.

Odpustil mi.

Tempo našich setkání určují jeho nová představení a filmy. Rozhovor s ním je radost, protože trefně dokáže vyjádřit pohnutky, které jej dotlačily do díla. Když vypráví o motivech ke své práci, pečlivě hledá slova, jako kdyby znovu prožíval tu složitou cestu za přesným tvarem.

Čas od času si odskočí k filmu, ale kulisy divadla životně potřebuje. Ví se o něm, že rád tvoří v kolektivu souboru, že výsledný tvar hněte online a nechává si do poslední chvíle otevřené různé cesty. V živém prostoru nastoluje otázky, na které není snadné odpovědět, a hledá cesty, jak je precizně vyjádřit na scéně. Bývají to bolestivé operace, neboť se zabývá námi, co spolu žijeme v jedné zemi, v jednom domě. Vezměte si Společenstvo vlastníků. Rituální úřední výkon umístěný do úřední budovy Masarykova nádraží se pod jeho rukama proměnil v drtivou zprávu o lidech, o sousedech, kteří obdrželi malou moc a rozhodli se ji užít.

V Jirkovi se sváří potřeba otřásat pravdou a strach, aby ji nezkreslil. Tvrdí, že nelze s odstupem soudit něco, čeho jste součástí. Jednou mi řekl: „Mě vlastně dost energie při každým novým zkoušení nebo psaní stojí právě to, abych na věci nekoukal z pražského uměleckého kontextu, kde se posledních x let pohybuju. Tady je hrozně moc tvůrců, hrozně moc kritiků, různých žebříčků, hlavně hodně vymezování něčeho vůči něčemu, tohle je moc divácký, tohle je moc alternativní, tohle moc zábavný, tohle moc radikální… Nejtěžší je se zbavit všech těchto předsudků, udržet si ten původní zdroj, který v mým případě pramení někde v Jihlavě, kde jsem vyrůstal. Samozřejmě že přemýšlím o vzorcích chování, které se opakují, ale zároveň vím, že každý můj názor je daný jen tím momentálním kontextem, momentálním výsekem informací, který mám v hlavě.“

Od příští sezony se Jirka přesune do role uměleckého šéfa Dejvického divadla. Když jsem se zeptal dlouholeté ředitelky Evy Měřičkové, jestli to byla těžká volba, jenom špatně skrývala údiv: „A kdo jiný?“ Jeho role bude jasná. Vyvléci z hrozícího uspokojení soubor věčně našlapaného divadla a nastřelit jej novou energií. Jednoho z jeho členů, Václava Neužila, jsem se zeptal, co od Jirky očekává. Odpověděl: „Řeknu vám, co nečekám: přehnanou úctu k Dejvicím. Dělal tu s námi dvě věci, nechal nás je kolektivně spoluvytvářet, šlo částečně o improvizační přístup, který je dobré neustále oživovat. Jak člověk stárne, hrozí mu, že se začne bát, že se ztrapní, že ztratí svůj status. To se nesmí stát!“

Kluk, který přijíždí na kole z Jihlavy do Dejvic, je kritikův zosobněný ideál: jeho obsah je v souladu s formou. Vypadá jako slušný člověk a je jím. Člověka s jeho pozitivní vibrací jsme s Janem Hřebejkem potřebovali pro úlohu propagátora konspiračních teorií pro náš film Výjimečný stav. Jirkovi padla role jako ulitá. Přesvědčivě sehrál čtyřminutový výstup, jenž je myšlenkovým srdcem filmu. Je o tom, jak těžké je rozeznat dezinformaci. Zvláště když vám ji přednáší univerzitní profesor.

Anebo někdo, kdo tak vypadá.

Divadelní noviny

Přihlášení