Nevím, jestli už se někdo vědecky zabýval fenomenologií tak originálního živočišného druhu, jako je divadelní kritik – a kritička. Je to docela možné, zkoumá se cokoli, ale hledat to nebudu, k ničemu by mi to stejně nebylo. Spokojím se tu se svým skromným pozorováním, které nesoustavně provádím léta, ba desetiletí, většinou bezděky a neúmyslně, nevím, zda sám pozorován či nikoli, na vlastní pěst a nebezpečí.

Nejprve bych však řekl, přímo zdůraznil, že obor divadelní kritiky je mezi uměleckou kritikou výlučný a zvláštní. Divadelní kritik je totiž výjimečný v tom, že tvoří útvar. Vyskytuje se tam, kde jsou divadla, může sice za nimi dojíždět, ale jen výjimečně se stává, že by divadla jezdila za ním. Prostě se vyskytují lokálně, a tedy ve skupinách. Divadelní kritik/kritička je, ač chce či nikoli, stádní tvor, nebo jinak: je to zoon politikon, jak tomu říkal Aristoteles, tvor společenský. To činí mimořádné nároky na jeho ustrojení: tzv. kolegy a kolegyně zná až příliš dobře, vidí jim do karet, má je přečtené. Přátelství a animozity mezi nimi bují mnohem více než v jiných oborech kritiky. Jako by se všechny ty jevy spojené s divadlem a hereckými kolektivy, tedy teatrálnost, vypjatost, sklon k histriónství, intrikám a tak dále, přenášely do prostředí divadelní kritiky, tedy mezi lid zvláštního určení, který žije s divadlem v jakési psychologické symbióze se všemi průvodními znaky toho světa. Prostě divadelní kritik je také tak trochu komediant. V dobrém i zlém.

Divadelní kritik se vždy vyskytuje v houfu

Tím se podstatně liší od kritika literárního, filmového, hudebního či snad výtvarného. Prvek společenský či přímo kolektivní je u něj mnohem výraznější, ano je určující. Divadelní kritik nemůže být sám: vždy se vyskytuje ve skupině. Je s ní osudově spojen. Přítomnost kritického houfu je možné poznat již od šaten po čichu, z omamného odéru, který vane od jejich řad. Hned po příchodu do hlediště lze ucítit důvěrně známou směs tabáku a školní jídelny, nervového potu a chlebíčkové majonézy smíšený s jakousi melancholickou vůní tesknoty. Jsme správně, oddechneme si, divadelní kritici již zasedli na své místa. Poznáváme to pověstné hnízdo neklidu, ten pracovní kolektiv sestavený z vyvolenců a vyvolenkyň. Jejich kritické čivy se pomalu rozsvěcejí, za chvíli již poběží naplno. Kdyby bylo možné ono dění zobrazit přístroji, vznášelo by se nad jejich hlavami jakési fosforeskující chvění tvořící skupinovou kritickou mysl. Pak představení skončí, oni se odpojí, každý se jde se svým úsudkem poprat sám, bez ohledu na to, jestli se nějaký dostavil či nikoli.

Vždy mě ta rozdílnost kritických oborů fascinovala. Literární kritik je z podstaty samotář, posuzovanou knihu si čte individuálně, na různých místech, ve vaně, na toaletě, v posteli, usíná zcela svobodně, nikdo ho při tom většinou nepozoruje, on si může během konzumace dělat, co chce. Filmový kritik sice chodí na projekce (na premiéry již obvykle zváni nejsou), tam sice také někdo sedí, ale je zhasnuto, filmy nemívají pauzy, takže po projekci se může ze sálu okamžitě vytratit, ano, byly doby, kdy se chodilo na skleničku či na cigáro, ale to je myslím pryč: nyní už mnozí kritici ani na ty projekce nechodí, neboť jim stačí zhlédnout film online. Výtvarný kritik se sice může ukazovat na vernisážích, ale díla tam obvykle zůstanou viset i po nich, když chce, může si je prohlížet zcela libovolně, kdy chce, pokud má galerie otevřeno. Jistě, hudební kritik by se měl dostavit na koncert, ale nemusí nutně, většinou se stejně recenzují kdyžtak „nosiče“, dříve desky, pak cédéčka, dnes už ani nevím co. Samozřejmě, speciální obor jsou operní kritici, což je hybridní útvar, ale když se dostaví na představení, podobají se divadelním kritikům, když to poslouchají doma ze záznamu, hudebním. Více bych to nekomplikoval.

Naproti tomu divadelní kritik, to je vyloženě sociální úkaz. Byť možná povahou samotář, vyskytuje se téměř výhradně kolektivně, v houfu. To je první věc, která je na nich nápadná, že vytvářejí družinu! Tato skupinovitost není přitom dána nějakou přirozeně družnou povahou členů, nýbrž tím, že taková je povaha jimi sledovaného oboru. Dalo by se říci, že je jim vnucená, ale oni ji už přijali a splynuli s ní. Divadlo lze konzumovat, tedy i kriticky posuzovat, jen skupinově, kritik je vklíněn mezi ostatní diváky, kterými v jejich případě často bývají kolegové, kritici a kritičky. Teoreticky je samozřejmě možné navštívit divadlo individuálně a o samotě, být například svědkem generálky, kde bývá vstup omezen, nebo se dokonce v extrémních případech dočkat nějakého speciálního uzavřeného představení jen pro jednoho kritika, ale nevím o žádném takovém případě, možná snad u nějakých experimentálních a avantgardních scén, které to třeba mohou považovat za součást své poetiky. Ale to je jen hypotetická představa.

Nonkonformní uválenost, rozčepýřenost i zplihlost

Navzdory svému výsostnému poslaní, tedy hodnotit umělecké dílo, se divadelní kritik vyskytuje v jednom sále s obyčejnými diváky, kteří pokud nejsou zasvěceni, nevěnují skutečnosti, že s nimi sdílí zážitek družstvo kritických mužů a žen, větší pozornost. Divadelní kritik chodí do divadla obvykle na premiéru, což je společenská událost svého druhu. Byť je pravda, že na to už ne každý dbá, tak přece jenom se hodí poněkud lépe se obléci, snad se i učesat, trochu umýt, vzít si přece jen pokud možno čisté oblečení. Ano, tady bych mohl napsat, že v tom se projevuje originalita české divadelní kritiky. Zdaleka ne každý kritik takové měšťanské konvence respektuje, ba právě jistá nonkonformní uválenost, rozčepýřenost či zplihlost patří k jejich profesním znakům. Někteří kritici jsou do své role tak ponořeni, že sami jako by vzešli z nějaké naturalistické hry nebo sociálního dramatu, někteří připomínají vodníky, jiní Rumcajse, u několika se zdá, že přes den pracují v lese, na poli či ve skladu s lihovinami, jiní zase jako by právě prodělali nervové onemocnění.

Inu, divadelní kritika je náročná profese. Její vykonavatel se od ní nemůže fyzicky odloučit, ať chce, či nechce, což jeho povahu formuje i deformuje. Tak už to divadla mají, že usazují kritiky většinou spolu. Vždy jsem si lámal hlavu, zda je to schválně, ze škodolibosti, aby na ně bylo hezky vidět, nebo z nějakých organizačních důvodů, asi to bude obojí. I díky tomu se až na úplné výjimky všichni znají, někdy až důvěrně, a to v obou směrech. Na premiérách, jichž se obvykle účastní, se ocitají bok po boku, ať už chtějí, či nikoli. Je přitom velmi obtížné dostavovat se na představení utajeně čili inkognito, jak to jde třeba při návštěvě kina. O přestávce se v divadle obvykle rozsvítí, oni musí na toaletu nebo na chlebíček, kde se opět potkávají. Někdo to má možná rád, jiný méně, někdo někoho vyloženě nesnáší, ale i tak je odsouzen k dosti pravidelnému setkávání, byť by se mělo uskutečnit jen tím, že člověk uhne pohledem. Dobře ví, že tam ten druhý či druhá je, on to taky ví, prostě patří to k věci, jako byste se měl pořád dostavovat na třídní sraz se spolužáky, které už nemůžete ani cítit, oni vás taky, mnohokrát jste si to dali najevo, ale přesto se tam musíte zase a zase vracet.

Zvláštností divadelní kritiky je rovněž to, že více než jakýkoli jiný jeho kritický kolega je divadelní kritik přímým svědkem, ba součástí díla, které pak kritizuje. Divadlo je unikátní v tom, že se děje přímo, živě a jedinečně, přičemž divadelní kritik je zpravidla fyzicky u toho. To je vlastně podivné. Posuzuje se obvykle něco, co reálně a v tu chvíli vzniká a hned zaniká. Jistě, může se na představení zajít podívat podruhé, možná i potřetí, ale kdo to asi tak dělá? Obvykle hledí na něco na jevišti, co hned zase zmizí, jako by se díval na nějaké lidi na ulici a měl si pak třeba za dva, za tři dny vzpomenout, jak šel kdo přes přechod. Jistěže oni často vědí, co se tam hraje, o co tam jde, jak se to bude vyvíjet, ale ne vždycky. Je to, jako by literárnímu kritikovi každá přečtená stránka hned shořela nebo zmizela. Ten když něco nepochopí, a on často něco nepochopí, může si to kdyžtak přečíst znovu. To divadelní kritik nemůže. Nemůže najednou během představení vstát a zavolat: „Prosím vás, ještě jednou, mně to není moc jasné, co jste tím teď mysleli. Víte, asi jsem to nepochopil, ještě jednou tu scénu prosím.“ On to dokonce nemůže udělat, ani když se mu to líbí: „Prosím vás, vy to hrajete tak hezky, nemohla byste mi ještě jednou ukázat, jak se kácíte dolů a rozhodíte takhle ty ruce, fakt se mi to moc líbí… Děkuji.“ Nejspíš by ho vyvedli.

Což by si určitě nejeden kritik přál.