Divadlo se odehrává v živlu bezprostřednosti; nadto je médiem, v němž se absurdita dává poznat ve své nejvlastnější podobě. „Pozorovat člověka, jak selhává,“ zní titulek rozhovoru dramaturga Thomase Roteho s režisérkou Katharinou Schmitt, který pojednává o jejich jevištní adaptaci známého Kleistova dialogu (Poslední kapitola dějin světa, premiéra 6. listopadu 2022). Znění titulku není bez významu, naopak se trefuje do černého. Vždyť v Oidipovi, v Peeru Gyntovi ani v Maryše nesledujeme pouze selhání postav, ale člověka jako takového. A s ním rodiny, obce, společnosti. V tom smyslu je divadlo zrcadlem světa. Problém je, že zrcadlo ukazuje jen tolik, kolik jsme schopni vidět. Proto se do něj lze jednoduše strefovat, nebo na ně rezignovat – ať už odkudkoli.

Na vyvolávání společenské polemiky jsme tedy u divadla zvyklí, možná je i předpokládáme. Jenže umělci dnes nestavějí jen umělé barikády, leckdy vystupují z obvyklých pozic a kritizují politická stanoviska coby občané. Co vykročení umělců z profesního pole působnosti říká o politickém stavu Evropy, není těžké uhodnout. Ale měli bychom se ptát i obráceně: co to prozrazuje o politické síle divadla?

Obtížná výjimečnost

Během loňských Pražských křižovatek (2024) mohli diváci zhlédnout nejnovější inscenaci režiséra a uměleckého ředitele festivalu Wiener Festwochen Mila Raua Medea’s Children. Neméně významná byla účast švýcarského tvůrce v debatě, již jako štafetu převzalo Národní divadlo po dalších evropských scénách v návaznosti na manifest Resistence now, který Rau inicioval. V nejedné z debat se tento divadelní titán setkal také s oceňovaným bývalým šéfem Slovenského národního divadla Matejem Drličkou, jehož z funkce okázale odvolala slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová. Za slovenského hudebníka a producenta se Rau stejně jako řada dalších světových tvůrců otevřeně postavil. Diskuse, jež švýcarský režisér pořádá s podporou řady uměleckých osobností, mimo jiné nobelistky Elfriede Jelinek, jsou zamýšleny jako protestní akt vedený proti „fašizaci Evropy“ a svévolnému ničení kulturních institucí. Burcují k přímé politické akci.

Na webu hnutí Resistence now byl nedávno zveřejněn Rauův výrok: „Probíhající destrukce kultury v Maďarsku, na Slovensku a v Srbsku je téměř dokončena. Jde o transformaci vnitřně rozmanitého společenství, o rozpad občanské společnosti, která již není ‚národní‘. Co můžeme dělat?“ Výrok je to pozoruhodný, dotýká se výlučné pozice kultury v evropských státech a snad i ve státech obecně. Kultura je předurčena k životu na hraně. Je-li umění evropským vlajkonošem humanistických hodnot, pak pro ně s nadsázkou platí to, co současný myslitel Giorgio Agamben shrnuje pojmem homo sacer: kulturu nelze obětovat, ale lze ji zlikvidovat. Italský filozof tvrdí, že od dob římského práva je život posvátného bytostnou výjimkou, hraniční existencí. Slouží politicko-náboženským potřebám obce, avšak nepobírá běžnou právní ochranu. Umění má dnes podobný osud. Reprezentuje duchovní dědictví, zároveň je s ním zacházeno jako se zbytnou komoditou. Kdybychom ostentativně netvrdili, jak je nám umění vzácné, viděli bychom, že dochází k jeho likvidaci. Ať už pro nezájem, vnitropolitické restrikce, nebo akt mezinárodní agrese.

Mezi bdělostí a paranoiou

Když se rozpadá společenský řád, cítíme to obvykle na jeho okrajích, což ve zvláštním smyslu opět platí pro kulturu. Táhne-li společnost ke dnu, kultura se ho dotkne první. Pro příklady netřeba chodit do minulosti. Nabízí se říct, že umění je zkrátka nejslabším článkem společnosti. A přece je potřebujeme, ač často nejsme s to formulovat proč. Prekérnost kultury má netriviální příčinu a její slabost může být opět silou. Ohlédněme se třeba za covidem. V době jeho nejpalčivějšího úderu vyšlo divadlo do ulic, hrálo se pod okny. Zachránila kultura životy? Ne. A přesto její reakce na společenský otřes nebyla nepodstatným gestem. Nešlo o kompenzaci výdělku mimo jeviště, ani o sebepropagaci vprostřed všeobecné tísně. Kultura činila to, co se po ní chce i za okolností, jež bychom rádi měli za „normální“. Působila navzdory očekávání, z jakési absurdity sobě vlastní. Dovede totiž přežít tam, kde to postrádá zjevný smysl, a v tom je právě silná. A co víc: teprve od této „slabosti“ kultury lze odečíst sílu společnosti, z níž daná kultura vyrůstá.

Vypadá to tedy, že strach o kulturu je součástí kultury samé. Kultura je již vždy jaksi ohrožena. Krajní potíže nastávají, když se přijetí této skutečnosti stane příliš samozřejmým. Politické útoky a likvidace kulturních aktérů v Maďarsku a v posledních měsících na Slovensku mohou být nejen české společnosti upomínkou na jednu vavřínovou frázi: pozor, abychom něco nezaspali. Kde leží hranice mezi paranoiou a pádnou obavou o autonomii institucí, ptám se Niny Jacques, dramaturgyně Národního divadla a umělecké ředitelky festivalu Pražské křižovatky. To já právě to, odpovídá. Leckdy jsme prý snadno zmanipulovatelní davovým vnímáním. Označí-li se naše varování před nepřiměřenými zásahy do divadelního provozu za nepřiměřený šok a reakci na něj, snadno uvěříme. – Kde je potom pravda? – Nevíme. Ale měli bychom zvážit, že může být tam, kde to čekáme nejméně. A tím směrem ukazuje právě umění, zvlášť ostře pak divadlo.

Absurdity je nám zapotřebí

„Samozřejmě nemáme meče ani štíty. Poslům krajní pravice vzkazuji: našimi zbraněmi jsou naše divadla, naše muzea, naše pouliční festivaly a univerzity, naše kulturní a popkulturní festivaly. Našimi zbraněmi jsou naše vzpomínky a naděje: naše rozmanitá a inkluzivní společnost jako taková. Přijďte a vezměte si je!“ Slova Mila Raua v eseji sepsané pro britský deník The Guardian mohou vyznít jako výbuch paranoie. Na druhý pohled má ovšem režisér onu obtížně lokalizovatelnou pravdu, jen ji zakrývá slovy. Divadlo je mocnou zbraní v tom, že poukazuje na krajní situace společnosti, jíž je – jak bylo řečeno – prvním a současně nejohroženějším strážcem. Dokládá to třeba i komentář Deníku N k inscenaci 100 songů, již nedávno uvedlo Národní divadlo v režii Štěpána Gajdoše: „Zaslouží si respekt za chuť postavit se něčemu, co si v českém kontextu nedokázal nikdo představit a co definitivně smazalo dojem, že podobné hrůzy se dějí pouze na západ od našich hranic,“ píše redakce. Divadlo zkrátka představuje to, co si představit nedovedeme; anebo nechceme. A přitom nemusí říkat víc, než co předvádí.

Na jednu stranu lze chápat, proč Rau, který ve svých inscenacích zachycuje nepředstavitelné tím nejskandálnějším způsobem, nakonec píše manifesty a pořádá politické debaty. Evropská kultura dnes dostává zabrat, divadlo obzvlášť. V Evropě o tom vědí své nejen Slováci a Maďaři, ale i Poláci či zmínění Srbové. Probíhá-li na jevišti politická diskuse namísto představení, obvykle to značí, že již čelíme krajní společenské situaci. A přesto by nám hlavou mělo běžet ještě něco: je nebezpečné podceňovat to, v čem se kultura zdá být beze zbraně, totiž samotnou uměleckou tvorbu. Síla divadla závisí na naší ochotě připsat jí navzdory očekávání větší sílu, než má leckterý politický akt. Tato ochota se tváří v tvář narůstající krizi evropských demokracií může jevit absurdněji, než jsme zvyklí. Nicméně politická gesta nestačí, zatímco této absurdity je nám stále zapotřebí: totiž vidět smysl tam, kde právě chybí.