Když jsem vzala poprvé do rukou Divadelky, byla jsem na vysoké škole jen chvilku, ale už tehdy se ozývalo: Divadelní kritika i publicistika jsou v hluboké krizi! Už to není, co to bývalo! Nikdo nikdy už nebude jako Machonin. Nebo jako Lukeš. Dramaticky (jak jinak) se prý zvětšovala propast mezi diváky a divadelníky a hvězdičkovat inscenace jako spotřební zboží, to už byl teprve vrchol nevkusu.

A tak dále a tak dále.

Do divadla se po sametové revoluci navíc moc nechodilo, lidé měli mnohem důležitější věci na práci. Naší generaci bylo nad slunce jasné, že se psaním o divadle stejně uživit nedá, a nijak nás to nerozrušovalo. Což rozhodně neberu jako náš klad.   

Divadelky nicméně vycházely a já je četla ráda. Na každé nové číslo jsem se těšila podobně jako na nové číslo Reflexu nebo sobotní přílohu Lidovek; ano, máte pravdu, to už snad dneska ani není pravda.

Navíc profesor Milan Lukeš, o pár let později školitel mé diplomové práce, byl hrozně fajn. Tvrdil, že poctivou prací se uživit dá a svou přísnost vyvažoval zvláštním intelektuálním sex-appealem, který s ním vplouval do učebny pražské divadelní vědy nejen se Shakespearem nebo Eugenem O’Neillem, ale – což bylo zvlášť zaznamenáníhodné – i s teorií dramatu.

Na jeho přednáškách bylo vždycky narváno, na jeho výběrových seminářích divadelní kritiky nás naopak sedávalo jen pár. Jeho poznámky k našemu psaní nebyly nutně povzbudivé, ale vždycky pregnantní.

Byl to právě on, kdo mě doporučil svým kolegům do tehdy relativně zánovních Divadelních novin, které se mu tehdy ozvaly, že by potřebovaly studentské „posily“.

Byla to zajímavá, důležitá, intenzivní zkušenost. První recenze. První velké reportáže. První velké profilové rozhovory. Dobrá škola pod vedením zkušených, tolerantních a přejících kolegů.   

O dekádu později, už jako zahraniční reportérka časopisu Reflex, jsem šla Milanu Lukešovi poděkovat. Protože díky tomuhle jeho doporučení už mě pak v reálné novinářské praxi nic příliš nepřekvapilo. Pan profesor si dal whisky a vyprávěl mi mimo jiné, jak velký vliv měly Radokovy inscenace nejen na něj, ale i na řadu dalších českých divadelních teoretiků. Zachycení „paměti divadla“, zdůrazňoval, a vlastně už vůbec nevím, jak na to přišla řeč, bylo pro něj zcela zásadní nejen v odborném, ale i v mainstreamovém tisku. Odbornou reflexi, která zůstane navždy zapsaná jako svědectví, nikoli – jak se tehdy začalo říkat – záznam unikající „někde na internetu“, považoval za základ.

A jasně, ta už začátkem devadesátých let proklamovaná krize umělecké kritiky pokračovala dál. S kulometnou razancí. Kulturní kritici i novináři začali být v západních zemích propouštěni: prvenství měla americká periodika, britská a ostatní evropská následovala v rychlém sledu. Dál se hroutily ekonomické modely, na nichž byly noviny kdysi založeny, a kulturní publicisté začali hrát ve vlastním dost špatném dramatu: zápasili v zákulisí v žabomyších válkách, s podfinancováním, s odtržením od reality.

Pokračování podobné krize ale momentálně nevidím.

Deník The Washington Post, jehož vlastníkem je Jeff Bezos, zakladatel společnosti Amazon.com, loni na jaře oznámil, že hledá nového divadelního kritika. Stalo se tak po odchodu Petera Markse, který byl hlavním divadelním kritikem listu 21 let. Čekalo by se, že Marks bude posledním odborníkem na divadlo, který kdy v deníku pracoval, ale The Washington Post naopak překvapivě vypsal výběrové řízení na „zvídavého, náročného a živoucího“ kritika, pro New York i pro Washington, od dramat po muzikály. Výběrové řízení vyhlásili v únoru, v červnu psali, že ideálního kandidáta mají a že nastupuje v srpnu. Jmenuje se Naveen Kumar a číst ho můžete v printu i na webu.

Ano, moderní technologie, na to čekám právě od devadesátek, mohou divadelní kritiku (konečně!) proměnit v široce populární disciplínu, která osloví i publikum, které se jinak divadlu spíš vyhýbá. Ano, mainstreamoví divadelní odborníci a internetoví publicisté si navzájem nekonkurují, naopak, jsou součástí neustále rostoucí, živé konverzace. Je-li inkluzivní a přátelská, proč do ní nejít.

Tohle není krize, ale příležitost. I proto chci, aby Divadelky pokračovaly. Protože zničit něco, co někdo jiný celá léta pečlivě budoval, je snadné a trvá to maximálně pět minut. Tištěná periodika přitom mají svou hodnotu ve zvláštní, často až magicky literární struktuře, která je díky rubrikám pevně ukotvená v čase: nikam neuteče, nikam nezmizí. A navíc si tam přečtete i materiály, na které byste jinde nenarazili ani náhodou.

Divadelní noviny vstupují do roku 34.

Zaslouží si, abychom jim dali šanci.