Nejprve se ještě vrátím k sametové revoluci, která – jak jsem napsal v poslední větě přílohy – „měla přinejmenším při velkých demonstracích na Václavském náměstí a na Letné tak trochu performativní charakter“.

Z dočasného azylu v galerii U Řečických se ve středu 22. listopadu po demonstraci na Václavském náměstí Občanské fórum přesunulo do Laterny magiky na Národní třídě. V těchto „relativně luxusních“ prostorách začalo pracovat celorepublikové Krizové centrum OF. Václav Havel zde pojmenoval svou nejbližší pracovní skupinu – Jirku Křižana, Sašu Vondru, Edu Kriseovou, Láďu Kantora, Josku Skalníka, svého osobního tajemníka Vladimíra Hanzela a také mě. Probíral s námi především organizaci a programování velkých demonstrací na Václavském náměstí. Všichni jsme společně řešili všechno, ale ode mě nejčastěji žádal vyjádření dramaturgická: kdo má mluvit a proč, kdo po kom a jak dlouho. Věděli jsme, že tyto „velké performance“ musí mít dynamiku i specifickou významovou (i prostorovou) logiku a gradaci.

Václavské náměstí jako symbolické srdce Prahy bylo logickým dějištěm velkých demonstrací a výhodou Melantrichu bylo, že se z něj – obzvláště poté, co se „řečniště“ z oken přesunulo na balkon a zlepšovalo se nazvučení – dalo obsáhnout téměř celé náměstí. S narůstajícím počtem lidí, kteří Václavák zaplňovali, i s potřebou před pondělní generální stávkou demonstrace vygradovat, vyvstala otázka většího prostoru. Na Havlův popud jsme se k tomu sešli ve čtvrtek dopoledne v kavárničce blízko Karlova náměstí v užší skupince (vím jistě, že tam byli Joska Skalník a Jiří Křižan) a zde jsme dospěli k návrhu uspořádat demonstrace na Letenské pláni. Přispěl jsem hodně k tomuto rozhodnutí a především k tomu, že jako „pódia“ využijeme do pláně otevřenou opěrnou konstrukci diváckých tribun stadionu Sparty. Ta volba byla z mnoha důvodů riskantní, ale Václava nadchla a přesvědčil o tomto záměru plénum OF. Risk se vyplatil, rozlehlý prostor nad Prahou se po oba dny z větší části zaplnil. V sobotu k tomu přispěl příchod velkého počtu věřících ze mše ke svatořečení Anežky České celebrované kardinálem Tomáškem ve Svatovítské katedrále na nedalekých Hradčanech, po oba dny pak především připravená i improvizovaně doplňovaná „programová skladba“. Jedním z vrcholů v neděli mělo být vystoupení Alexandra Dubčeka. A to mi dal Havel dramaturgicko-režijně na starost.

Václav dostal těsně před začátkem od Dubčeka text jeho projevu. S divadelní zkušeností nám bylo oběma jasné, že je dlouhý. Škrty jsou i na divadle jedním z nejobtížnějších úkolů, o to víc, musí-li být provedeny těsně před vystoupením a v cizím textu. Zavřel jsem se v jedné šatně fotbalových tribun a divadelním způsobem text o třetinu co nejpřehledněji seškrtal. Když za mnou ochranka Dubčeka přivedla, pro uvolnění atmosféry jsem mu připomněl, kdy a kde jsme se před několika lety setkali – což si k mé radosti pamatoval –, a pak jsem se mu pokusil vysvětlit, jak jsem jeho projev krátil. Držel ty stránky v ruce, koukal na ně a po chvilce vyhrkl: „Čo ste mi s tým urobili? Čo to tu znamená? Tá hrubá čiara tu a šikmá čiara k druhej čiare tu dole? Ako to mám prečítať?“ Pokusil jsem se mu vysvětlit grafický princip a přehlednost divadelních škrtů a celý text s ním v rychlosti prošel. Soustředěně mi naslouchal, pak se svým neopakovatelným způsobem zasmál a řekl: „Dobre, dúfam, že sa v tom nestratím. Ak hovoríte, že by tomu rozumel každý herec.“ Divadlo měl rád.

Když později na tribuně, pozdravován skoro milionovým davem, přistoupil k mikrofonu, zvládl k mé radosti první škrt, ale u druhého se zarazil, zamračil a pokračoval spatra. Byl zkušený řečník, zvládl to, ale jeho promluva byla delší, než měla být. „Režírování“ Dubčeka nebylo snadné. Ale nezanevřel na mě – k tomu se ještě vrátím… „Temporytmus“ nedělní demonstrace svým váhavým projevem nejvíce narušil předseda poslední komunistické československé vlády Adamec, který se navíc se vyslovil proti generální stávce – a byl vypískán.

Servilní estébák s pasem a neobvyklé dramaturgické úkoly

I když zcela angažován v pražském dění a centru OF v Laterně magice snažil jsem se neztrácet kontakt s Divadlem na provázku, z něhož jsme ještě před mým odjezdem udělali koordinační centrum jihomoravských divadelních a uměleckých aktivit OF. Každý den jsem z Laterny magiky přijížděl do Michle, kde jsem spal u Katky a Jardy Kořánových, většinou posledním metrem hodně vyčerpán, ale spát se ještě nedalo. Telefonicky jsem komunikoval s divadlem – i v noci tam vždy někdo byl, nejčastěji Truda Vidlařová – a probírali jsme, co se ten den odehrálo v Brně. Herci Husy a HaDivadla moderovali demonstrace na náměstí Svobody a každý den vyjížděli do bližších i vzdálenějších míst v kraji. Po telefonu obě divadla čelila anonymním výhrůžkám, že si už nikdy nezahrají, ale nejen to… Při jednom z nočních telefonních hovorů mi Martin Havelka líčil, jak byli ještě s několika kolegy při večerním návratu do divadla napadeni chlapy v kožených bundách a s boxery na rukou, kteří je oslovovali „za…ní komedianti“ a vyhrožovali jim, že jim „rozbijí huby“, nepřestanou-li štvát lidi proti socialismu. I když měl nesporně pro strach uděláno, bylo z jeho hlasu znát silné rozrušení… Přesto byla Procházkova síň Domu umění – náš hrací prostor – po celý den otevřena. Přes den tu probíhala distribuce revolučních plakátů i koordinace výjezdů a každý večer se zde odehrávala občanské setkání a diskuse. Zpočátku to bylo nesmírně důležité, protože ostatní divadla v Brně zůstala v prvním týdnu na příkaz Jihomoravského krajského národního výboru – který jsme my samozřejmě ignorovali – uzavřena. Po telefonu v noci jsme s Josefem Kovalčukem, dramaturgem HaDivadla, probírali náplň a tematické zaměření stávkových večerů realizovaných společně oběma divadly. Posléze jsme se dohodli, že je pojmenujeme Rozrazil 2/89 – Občanské fórum. Takto „v noci po telefonu“ prožíval revoluci i v Brně.

Přiznám se, že moje hovory s Trudou, Josefem a dalšími kolegy o dění v divadle byly delší než s mojí ženou Evou o rodině, protože ta se s oběma dcerami – mladší měla teprve osm –aktivně účastnila dění v ulicích města a v noci, kdy já jsem měl čas na telefonování, již byla vyčerpaná a já ji musel budit. Rodinu jsem prostě do Vánoc 1989 moc často neviděl, ale moje skvělá žena i dříve všechny mé dosavadní opoziční a disidentské aktivity – do všech jsem ji zasvěcoval a na řadě se také podílela – chápala jako akce, které dělám pro lepší život našich dcer a celé rodiny, i když to vždy omezovalo čas pro rodinu. Takto přijala i skutečnost, že po Havlově zvolení prezidentem zůstanu s ním na Hradě, a budu mít tedy na rodinu ještě méně času. Poprvé to – stejně jako já – slyšela z jeho úst, když za mnou byla po Vánocích na návštěvě v Praze a Václav ji požádal, aby mu v naší místnosti v centru OF na Jungmannově asistovala při poslední krejčovské zkoušce obleku, v němž měl složit první prezidentský slib.

V pátek 29. prosince se jí tato historická událost ohlásila kuriózní situací. Před osmou ráno, asi tak ve stejnou dobu, kdy jsem se v Praze oblékal do společenského, abych se mohl ve Vladislavském sále zúčastnit volby prezidenta, zazvonil u dveří našeho bytu v Brně zvonek. Moje žena je otevřela a za nimi stál estébák, který jí se servilně omluvným úsměvem podával můj před čtyřmi lety zabavený pas se slovy: „Váš manžel si to u nás zapomněl a teď to bude asi potřebovat.“

Když byl později v ten den Václav Havel zvolen prezidentem, vstoupili jsme s ním i my, kdo jsme v OF tvořili jeho akční skupinu, do útrob Pražského hradu. Hned přespříští den mě zde čekal další neobvyklý dramaturgicko-režijní úkol. S televizí bylo dohodnuto, že Václav na silvestra dopoledne natočí novoroční prezidentský projev, a on mě přizval, abych mu u toho asistoval. Úkol to byl pro mě nesmírně čestný, ne však jednoduchý. Bylo nutné najít či spíše vytvořit místo, u něhož ten projev prosloví. Za obludným Husákovým stolem v jeho pracovně, která měla rozměr malého sálu, to rozhodně být nemohlo. Všechny další místnosti však byly prázdné. Václav si vybral asi o tři čtvrtiny menší místnost, od té Husákovy oddělenou předpokojem, do něhož se vcházelo přímo z chodby. Zde jsme před skromně zaplněnou knihovnu instalovali jednoduchý psací stůl a za ním Václav jen s několika málo zastaveními – jako řečník byl obdařen osobitě charismatickou schopností slovního projevu – proslovil onu památnou řeč, v jejímž počátku poté vyřkl opakovaně vzpomínané neradostné, ale realistické pojmenování tehdejšího stavu: „Naše země nevzkvétá…“

Kafkovské pocity a Jack Lang   

Druhého ledna odletěl Havel na svou první zahraniční cestu symbolicky do obou ještě nesjednocených německých států. Mě na ten den pověřil službou v Prezidentské kanceláři. Neměli jsme ještě žádný kancelářský personál, takže jsem tam byl celý den sám, jen dopoledne se zastavil Pavel Kohout. Občas na mě nenápadně někdo nahlédl a někdo mi dokonce uvařil kávu. Byl to zvláštní – trochu kafkovský – pocit. Paradoxně předcházející intenzivním dnům, týdnům a měsícům, které nás na Hradě čekaly.

Nechystám se je zde popisovat, ale zastavím se u události, na kterou kladu zvláštní akcent. Byla jí hned 7. ledna návštěva francouzského ministra kultury Jacka Langa. V předvečer toho dne jsme pozdě do noci za Havlovy aktivní účasti upravovali jeho první prezidentskou pracovnu. Václavovi hodně záleželo, aby Langa nepřijal v prostorách, z nichž stále vyzařoval duch komunistické totality. Zrod jeho pracovny započatý novoročním projevem byl něčím úžasným, jako by se v těch úděsných interiérech zažehla iniciační jiskra proměny prostoru Pražského hradu. Václav si do nové pracovny přivezl i svoje obrazy. V obrazové paměti mám velkého Sopka. Jack Lang pak byl přiveden chodbou, která Husákovu pracovnu minula, a obdivně si ten narychlo upravený interiér prohlížel. Při neformálním uvítání jsem mu ve vhodnou chvíli připomněl naše setkání v Nancy v roce 1975. Nesporně toto druhé setkání po patnácti letech bylo větším překvapením pro něho než pro mě. Již v Nancy bylo jasné, že Lang má našlápnuto do politiky (to on tam na naši zkoušku Commedie dell’arte do cirkusového stanu přivedl Françoise Mitterranda, jehož politickým chráněncem se posléze stal), že se mu však doba, kdy se rodila druhá karnevalová vlna světového alternativního divadla – a jím založený festival v Nancy se na čas stal její evropskou tribunou –, při této návštěvě Prahy skrze naše setkání připomene, rozhodně nečekal. Setkání s Jackem Langem napovědělo, že se mi v nové pozici podaří zúročit mezinárodní kontakty a přátelství, jež jsem po dvaadvacet let až posedle s mnoha obtížemi navazoval, a předznamenalo budoucí další pozoruhodná setkání.

Následující a v umělecké oblasti ještě unikátnější bylo setkání s legendou hudebního undergroundu Frankem Zappou. Jeho návštěvu v Praze inicioval Michael Kocáb. Na letišti ho vítal dav skandujících obdivovatelů. Zappa řekl, že za pětadvacet let, co dělá rockovou muziku, něco takového nezažil. Pět dní, které strávil v Praze, bylo svátkem českého hudebního undergroundu, Plastici se přece pojmenovali podle jeho skladby. V pondělí 22. ledna navštívil Pražský hrad. Jako kulturní poradci jsme byli jeho hostiteli a měli jsme možnost s ním rozmlouvat před setkáním s Václavem Havlem, který ho pak označil za svého kulturního atašé ve Spojených státech, a mohli jsme s ním setrvat v delším v rozhovoru a zvláštním porozumění i po Havlově odchodu. I toto setkání bylo jakýmsi předznamenáním – únorové velké cesty do Spojených států…