Pachuť moci
Veronika Bednářová
Portrét dramatika Petera Morgana, jediného muže, který vyměnil princeznu Dianu za Vladimira Putina.
U šesti seriálových řad jeho Koruny jsme probděli nejednu noc, slavná inscenace Audience u královny s Ivou Janžurovou oslaví v březnu ve Stavovském divadle deset let od premiéry. Nejspíš si také pamatujete i film o britské panovnici Královna (2006) z období tragické smrti princezny Diany. Zatím posledním zářezem vynikajícího britského scenáristy a dramatika PETERA MORGANA (61) jsou Vlastenci, divadelní hra o Vladimiru Putinovi; a my jsme ti, kdo se díváme, jak stoupá po žebříčku moci. Politické drama o zradě mělo českou premiéru 10. ledna v Národním divadle Brno. Čím je jiné a problematičtější než předcházející Morganovy opusy?

Peter Morgan – a pro tento portrét je to důležité – má rodinné kořeny v kontinentální Evropě. Disponuje tedy bližší zkušeností s totalitními diktaturami: „Oba moji rodiče přišli do Velké Británie s papírovou taškou,“ říká. Jeho maminka Inga Bojcek, původem polská katolička, utekla do Anglie před Sověty, kteří jí zavraždili rodiče. Jeho otec, Němec židovského původu, uprchl do Británie před Hitlerem. Doma, ve Wimbledonu, rodina mluvila německy. Morgan byl také dlouhá léta zetěm knížete Karla Schwarzenberga (1937–2023), s jehož dcerou Annou Carolinou (Lilou), aristokratkou a filmovou producentkou, žili ve Vídni v letech 1997–2014; mají spolu pět dětí.
Diana, princezna lidských srdcí
Za Královnu (2006) byl Peter Morgan nominován na Oscara a herečka Helen Mirren oscarovou sošku za svůj výkon královny tehdy získala. Rezonovaly u nás namátkou i další snímky založené na historických událostech a reálných osobnostech, za všechny film Duel Frost/Nixon (2008) o jednom z nejslavnějších televizních rozhovorů minulého století v režii oscarového režiséra Rona Howarda nebo film o jezdcích formule 1 Rivalové (2013), jehož hrdiny jsou Niki Lauda a James Hunt. Určitě jste viděli Bohemian Rhapsody (2018), drama o Freddiem Mercurym.
Pak ale přišla: Koruna. Peter Morgan opravdu chtěl ukončit toto své velkolepé seriálové dílo o britské královské rodině už po pěti řadách, po 50 dílech na Netflixu. Jenže kolem smrti princezny Diany zůstávalo u (nejen) britské veřejnosti tolik otazníků, že jeho přání nebylo vyslyšeno: jedna televizní éra, která začala v listopadu 2016, tudíž skončila až po sedmi letech, v polovině prosince roku 2023. První čtyři díly šesté řady se věnují posledním osmi týdnům života princezny Diany (končí Dianiným pohřbem), posledních šest dílů pak pokračuje do svatby Charlese a Camilly v roce 2005. Tím prý Koruna opravdu skončila – protože historii, řekl tehdy Peter Morgan, je třeba vnímat s náležitým odstupem.
Zdá se, že kdo měl seriálu akorát tak dost, byli samotní Britové. Už u páté řady, jejíž historické události z devadesátých let si často sami pamatovali, si z mnoha věcí dělali legraci, hlavně proto, že některé motivy byly zjevně vymyšlené. Děj byl podle tamních kritik prý příliš podrobný, příliš zdlouhavý, ždímal z diváků city a falešné emoce, hrál otrocky na stále silnou značku Diany jako princezny lidských srdcí a tak dále.
Pro nás ostatní však seriál zůstával lehounký právě díky mistrné scenáristické fabulaci, která dokázala vykouzlit situaci, jež se sice zřejmě nestala, ale mohla by… Koruna byla o ženách a se ženami, o pasivní agresivitě i skrývaných emocích, o ženské energii v mužském světě, o velkých válkách beze zbraní… Právě proto jsme od Koruny nemohli odtrhnout oči.
Pak ovšem dostal Peter Morgan jiný nápad: napsat stejně lineárně odvyprávěnou hru o cestě Vladimira Putina k moci, od jeho cesty z pozice aparátčíka KGB v Petrohradu až k ruskému prezidentovi. V podstatě klasicky strukturovanou hru o ruské oligarchii, která v devadesátých letech umožnila nástup Putina k moci. Právě ruská oligarchie pak musela sledovat, jak někdo, kdo měl sloužit, mění tragickým způsobem běh ruských dějin.

Půl roku po začátku války
Světová premiéra Vlastenců se konala v divadle Almeida v Londýně v červenci 2022, půl roku po začátku války na Ukrajině. V dubnu 2024 se pak Vlastenci dostali na Broadway, od 10. ledna 2025 je uvádí Městské divadlo Brno.
„Když nedokážou Rusko zachránit politici, musíme to udělat my, podnikatelé,“ říká hned na začátku z jeviště ruský mediální magnát Boris Berezovskij, tragická figura, někdejší uznávaný matematik a počítačový expert, který se dostal mezi ruskou podnikatelskou elitu během privatizace státního majetku na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Borise Jelcina i jeho dceru Tatjanu zmáknou Berezovskij a partička jemu podobných v roce 1999 snadno: přesvědčí ho, že Putin bude jeho nejlepším nástupcem. Ten však, okamžitě po jmenování prezidentem, začíná pravomoci oligarchů omezovat – a i Berezovskij ho brzy začne vnímat jako zabijáka, který utlumuje reformy provedené Jelcinem.
Už v roce 2003 proto Berezovskij odchází do londýnského exilu, kde je až do své smrti v roce 2013 (velmi pravděpodobně sebevražda) jedním z nejhlasitějších kritiků Putinovy vlády. V Británii pak spolupracuje například s bývalým ruským agentem Alexandrem Litviněnkem, který umírá v listopadu 2006 na otravu vzácným radioaktivním izotopem Poloniem-210.
A pak je tu čtvrtý muž, oligarcha Roman Abramovič, Berezovského parťák v ropném průmyslu a bývalý majitel britského fotbalového klubu Chelsea, o kterém se na začátku letošního února psalo, že zřejmě dluží Velké Británii zhruba 30 miliard korun za daně z vysokých investic do hedgeových fondů. I Berezovskij a Abramovič se mimochodem ve hře rozhádají; v roce 2012 Berezovskij Abramoviče v Londýně zažaluje a požaduje po něm šest miliard dolarů. Prohraje. Sedm měsíců poté je Berezovskij nalezen oběšený v koupelně ve svém sídle v Ascotu, kde to nikdy neměl rád a nikdy si tam nezvykl. Celých těch deset let, co žil v Británii, se mu nesmírně stýskalo po Rusku…
Je to pěkně odvyprávěno, ale na moderní divadelní politický true-crime trochu málo. Protože co když – jako v tomto případě – se historie najednou stane současností? Co se stane s textem? Vždyť najednou, po roce 2022, mnoho zásadních motivů ve Vlastencích palčivě chybí: otázka, jak je možné, že Západ Putinův vzestup tak zoufale zaspal, tam sice padne, ale ne se zvláštní naléhavostí – a není téměř vůbec řešena.
Musíme se tedy ptát: Proč Morgan o nástupu Putina k moci vlastně vypráví, když už je pozdě? Má k tomu dobrý důvod? Neměli bychom my, Evropané žijící už tři roky v blízkosti války na Ukrajině, sledovat Putinův příběh spíš perspektivou nás jako obětí než perspektivou jeho jako teroristy a ostatních vrahů? Proč ve Vlastencích chybí zpráva o společnosti a o tom, jak se může se současnou situací vyrovnávat? Podobná hra však – a věřím, že ji dramaturgie divadel po celé Evropě usilovně hledají – k dispozici zatím není.

Morgan odpočívá, my ne
Světová premiéra Vlastenců v Londýně dávala geograficky velký smysl: Berezovskij tam žil v nuceném azylu a zemřel, Litviněnko tam byl v listopadu 2006 zavražděn a je tam pohřben (britská policie vůbec poprvé oznámila, že Litviněnkovu smrt vyšetřuje jako vraždu, právě na jeho pohřbu). Roman Abramovič pak byl 19 let majitelem fotbalového klubu Chelsea, dokud ho sankce nedonutily klub v květnu 2022 prodat…
Při příležitosti premiéry v dubnu 2024 v New Yorku Morgan řekl: „Realita Ukrajiny nějakým způsobem pronikla do způsobu, jakým diváci reagují na Putina.“ Jenže reagujeme stejně v České republice? Vždyť s ruskou historií a pochopením jejího fungování sice Morganovi pomáhali různí poradci, včetně Niny L. Chruščovové, profesorky mezinárodních vztahů, pravnučky Nikity S. Chruščova, ale hra zůstává po celou dobu sebestředně zahleděná do čtyř eg čtyř nesmírně komplikovaných, problematických mužů. Brněnská inscenace režiséra Jakuba Šmída je vynikající; jen ten text nám v posledních třech letech zastaral. Ano, historii, říká scenárista Peter Morgan, je třeba vnímat s náležitým odstupem. A ten my zrovna teď prostě nemáme.