Dějství první: Čekání na psa

Spolu s novým jménem získala Alfie i novou povahu. Ta holka, jakou byla předtím, si nechala líbit úplně všechno, se stydlivým úsměvem sedávala v koutě a děsila se, aby – probůh – někoho neurazila. To Alfie byla bojovnice, která se dovedla hezky nahlas ozvat, když se jí něco nelíbilo. A nelíbili se jí ani muži, ani psi.

Dokud nepotkala Filipa. Filip byl docela jiný než ostatní. Byl mužný, hezky upravený a s profesionálním sestřihem, který ale působil naprosto přirozeně, a úžasně chytrý. Na Filipa jste se mohli spolehnout. Filip se nedral do popředí a nežárlil na jiné. Ale přispěchal na pomoc vždycky, když to potřebovala. A nikdy po ní nic nechtěl, kromě lásky a – no ano – kvalitního vlhkého krmiva, které se muselo kupovat ve specializovaném obchodě a jedna taštička přišla na tři libry.

Alfie žila s Filipem skoro dva roky a byla dokonale šťastná. Bohužel k Filipovi patřila i jistá Joan a ta se na rozdíl od něj začala chovat majetnicky, podrobila Alfie křížovému výslechu vždycky, když si dovolila strávit večer bez ní, neustále s Alfie probírala její předchozí přítelkyně a žádala po ní, ať přísahá, že nikdy, nikdy, nikdy nemilovala žádnou z nich tak moc jako Joan, ani z poloviny, ani z desetiny!

A tak nakonec o Filipa přišla. Joan si ho odnesla v podpaží jako kabelku od LV a on se ani neohlédl!

Nutně potřebuje nového Filipa. A protože Alfie vždycky konala dobro, objednala si ho z rumunského útulku. Věděla, že psi v Rumunsku na tom nejsou dobře. Laciné to nebylo. Stálo to… ale na to radši vůbec nemyslet. Poslali jí fotku nádherného štěněte a Alfie už se nemohla dočkat, až jí ho přivezou.

Dějství druhé: Filipiky

Štěně, které jí dodali, bylo roztomilé. Prý mělo jméno, ale Alfie rozhodla, že se přece nemůže jmenovat jinak než Filip. Jiného psa než Filipa nechtěla.

Filip měl obrovskou hlavu a tlapy jako tygr. Vůbec se nepodobal štěňátku na fotce, asi ho v Rumunsku špatně vyfotili. Alfie jim říkala, že potřebuje malého, tak do sedmi kilo, aby ho zvládala, a oni jí slíbili přesně takového. Teď ale s hrůzou sledovala, jak se Filip zvětšuje. O nutričně přesně vyvážené štěněcí kapsičky neměl valný zájem, zato sežral šest párů bot, půlku nohy u stolu, větší část koberce. Byl čím dál větší a nenasytnější.

Alfie za drahé peníze zakoupila knihu Vychovejte svého psa, aby žral to, co má, ale než ji stihla prolistovat, Filip ji zbaštil. Člověk by řekl, že boty z vikslajvantu, noha z pilin napuštěných lepem nebo koberec z umělého vlákna nemohou být pro masožravce nijak výživné, ale Filip byl den ode dne větší. Ještě mu nebyly čtyři měsíce, a už nemohl spát s Alfie na posteli – nevešli se tam. Nezbylo než opatřit novou matraci a na tu se přestěhovat. To na čas problém vyřešilo. Pak na ni ale Filip skočil z postele, když tvrdě spala na své matraci, a zlomil jí tři žebra. Ne, nevyčítala mu to, věděla, že to udělal z lásky, chtěl být své Alfie nablízku. Jenomže od té doby se ho bála.

„Vezmi ho k psíchiatrovi,“ poradila jí sousedka. „Náš taky vyváděl, až to hezký nebylo. Dostal prášky a pomohlo mu to.“

A tak Filip dostal prášky na uklidnění. Odmítal je brát, samo sebou, ale Alfie objevila, že když zakoupí chlupaté ponožky a prášky do nich schová, Filip je zbaští, než se naděje. A tak podávala Filipovi prášky v chlupatých ponožkách a Filipa to uklidnilo. Sedával teď na posteli, docela tichý, s pohledem upřeným do prázdna, a kdykoli na něj promluvila, obrátil k ní oddané oči a zavrtěl ocasem. Tím, aspoň podle Alfie, splňoval veškerá kritéria, která z něj činila ideálního manžela. Kdyby se muži chovali jako Filip na práškách, není vyloučené, že by je po dlouhé době zase vzala na milost.

Potom se ale začal válet v hovnech.

Dějství třetí: Kam s ním?

Začalo to znenadání, v parčíku, kam ho Alfie vzala vyvenčit. Filip si pomalu, důstojně vykračoval na konci vodítka, jako by nebyl psí adolescent, ale moudrý psí stařík. Alfie byla hrdá na jeho vychování: Filip nehonil veverky a kachny, neočuchával zadky cizím psům, nežral pohozené kelímky od kafe. Byl zkrátka vzorný. A pak se najednou zastavil, dvakrát se otočil dokolečka a vrhl se k zemi. Alfie bezmocně sledovala, jak se popelí v blátě prorostlém řídkou trávou. Nemohla s tím dělat vůbec nic. Filip znenadání ohluchl, na její povely nereagoval – a uzvednout ho nemohla. Až po návratu si všimla, že si Filip kromě bahna na kožichu přinesl domů i psí hovínko, rozmatlané po zádech a bocích.

Alfie o své první prohrané bitvě nikdy nemluví. Lidé, kteří znají psy, asi tuší, jak vypadala její koupelna i celý její byt po pokusu z Filipa exkrement odstranit. Jiný středně velký psí výkal se – jako v pohádce Hrnečku, vař – proměnil v půltunový mazlavý exkrement, který stačil zaneřádit Filipovu postel, Alfiinu matraci a ještě vymalovat zeď.

Když se jí konečně podařilo Filipa umýt (jen částečně, pořád byl cítit) a znova ho vzala na procházku, Filip se střemhlav vrhl po prvním výkalu, který objevil na ulici.

Situace se opakovala znova a znova a znova. Do té doby si myslela, že je její čtvrť vcelku čistá. Ale Filip měl zázračnou schopnost objevit i sebemenší hovínko a omatlat se v něm tak dokonale, že zase zaneřádil sebe, byt i svou paničku. Sousedé se jí vyhýbali a hleděli na ni úkosem.

Co mohla dělat? Musela ho dát pryč. Srdce jí krvácelo, už nikdy nebude nikoho tak milovat. Ale Filip, když ho dobrovolník odváděl do útulku, šel spokojeně, jako beránek. Ani se po ní neotočil.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně