Dnešek stíhá jedno překvapení za druhým, ale co je na ne zcela kulantní artikulaci nečekaných rozhodnutí zvláštní, je, že se týkají kultury – umění, jehož posláním je promlouvat z hloubky duše a kultivovat lidského ducha. Díky (poctivě tvořenému) divadlu může docházet k povzbuzení v běhu každodennosti, k naplnění života nevšedními zážitky, k získání perspektivního vidění, protože bez něj se snadněji vytrácí orientace v životních hodnotách, rychleji nastává stagnace v rovině estetického vnímání a pocitově „něco prostě chybí“, aspoň hrstce, když ne masám. Kulturní pluralita se však kvůli mnoha současným státníkům odklání od šíře různorodosti a svou pozornost tak musí všichni, kdo jí ještě věří, směřovat k udržitelnosti, leckde již k sebezáchově základních uměleckých hodnot a vlastnímu přežití. Nejistota a mocenské pudy vládnou světem, rozmáhá se populismus a vulgarita, politizace vědy a kultury se děje napříč kontinenty.

Mezinárodní přesahy, obzvlášť v tanci a nonverbálním divadle, se za poslední dvě tři dekády staly běžnou praxí a například funkční propustnost česko-slovenských uměleckých spoluprací se zdála být snad až samozřejmou. Ostatně, kdo by se nad ní kdy pozastavoval? Na východě se však začaly dít razantní i plíživé změny, ne nepodobné například těm z období společné normalizace či aktuálnímu vývoji v Gruzii, Srbsku… Dlouhodobý, oboustranně frekventovaný vztah vzájemnosti deklarovala jak mnohá uskupení nezávislého sektoru, tak soubory v institucionálních divadlech i festivaly na obou stranách hranice. Na Slovensku ale dochází k politickému vměšování se do kultury způsobem, který nabourává dosavadní demokratické standardy a poškozuje dlouhodobě budované kvality. Tamější umělci, z nichž je cítit zápal nevzdat se neslušnosti, čelí aktuálnímu tlaku se vznětlivostí sobě vlastní, umírněnou i výbušnou. Proti určitému typu politicky morální zvrácenosti vyvíjejí snahy různého rázu, avšak jak se ukazuje, cokoli znesnadňuje právě nepředvídatelnost systémových změn a razantní gestika nynějších vládnoucích. Sjednocený dav, tak často viděný na náměstích měst, i přesto vytrvale odmítá zahraničněpolitické směřování na východ…

Již v loňském roce se díky grantovým podporám mezinárodní spolupráce podařilo rychle a vstřícně reagovat na ekonomické vyztužení česko-slovenských projektů. Rok letošní přinesl na úrovni uměleckého školství další zajímavost, byť drobnou, a přesto zaznamenání hodnou. Oproti předchozím letům se například znásobil počet slovenských uchazečů na Katedru nonverbálního divadla (a z doslechu nejen na ni), která je součástí Hudební a taneční fakulty pražské AMU. Jistě je s tímto jevem spjata absence obdobného vzdělávacího programu na Slovensku. Nezpochybnitelný podíl na rostoucí popularitě pražské katedry nese také oborový Mezinárodní festival PAN v Liptovském Mikuláši, který již více než třicet let nemá v sousední zemi co do programového a vzdělávacího rozsahu a účastnického dopadu obdoby. A v tuzemsku je to Mime Fest, mezinárodní festival mimického divadla v Poličce, který spojuje umělce a nadšence ze všech světových stran. Za zviditelňováním studijního oboru patrně stojí i úspěšní slovenští absolventi, a to jak ti, kteří v Česku zůstali, tak ti navrátivší se do domoviny a pokračující v divadelní a pedagogické činnosti. Na české scéně například zdomácněl člen uskupení My kluci, co spolu chodíme Andrej Lyga, který se mimo jiné zviditelnil i nominací na Cenu Thálie v oboru Alternativní divadlo za performerský výkon v Pohádce pro odvážné.

Letošní talentové zkoušky prezentovaly slovenské uchazeče jako talentované, velice motivované a zejména pak odhodlané chytit se každé příležitosti, aby se vymanili ze sevření podivně pokřivené přítomnosti a zcela nevypočitatelné budoucnosti. Co pak ale vyroste na poli po vytrhaných sazenicích s již zapuštěnými kořeny? Nastal od východu na západ, od jihu až po kdovíkam čas kulturního vysychání? Spěje dnešek od určitého rozkvětu k období, kdy zabíraná orná půda zůstane ležet ladem?