Slibovala jsem si, že pokud to přežiju, hned ráno odjedu.

Pak se probudilo slunce a já se podívala z okna. Vzduchem vibroval další letecký poplach a ty odhadem šestileté děti šly s mámou loudavě dál, smály se, nikdo na ulici nepospíchal, nepanikařil.

Vyšla jsem za nimi ven hledat kavárnu a cestou se do tohoto nepohledného města zamilovala. Proti své vůli. Díky jeho vůli. A síle. A lidem včetně místních umělců.

O čem jsem doteď čítala a považovala to za sentimentální legendy o umění, které vlévá lidem a vojákům naději do žil, na kterém se staví identita budoucích generací…, se tady děje před očima.

Město-horizont

Co si představíte, když se řekne Charkov? Zkuste vynechat bomby, rakety, mrtvé lidi a strach z brutální násilné smrti, která může přijít kdykoli a je tady ve vzduchu, ve vodě, v ještě teplém chlebu i bublajícím boršči.

Tohle všechno tu je. Odečtěte to. Podívejte se na nekonečné stepní nebe. Charkov je město-horizont. Nikde nekončí, ani nezačíná. Město i nebe.

Venku prší a jsou dva nad nulou. Smrt je primitivní a zlolajná ruská tetka. Život ukrajinský umělec, který vstoupil do ozbrojených sil. Takhle schematické to tady je.

Žijete-li dobrovolně zhruba třicet kilometrů od hranic země, která se vás už tři roky za každou cenu snaží rozervat na kusy a vymazat vaši identitu, musíte pro to mít důvod.

„Je to moje místo, nemůžu být jinde a tvořit tam. To by byla umělecká smrt,“ říká momentálně zřejmě nejslavnější ukrajinský malíř Pavlo Makov ve svém ateliéru v centru bombardovaného města.

Může být kdekoli na světě. Má postavení i věk na to, aby mohl zemi drcenou válkou legitimně opustit.

Nikdy na to prý ani nepomyslel.

„Musíme prostě každý den dělat to nejlepší, co umíme,“ dodává.

Právě teď v tomhle železobetonovém městě, kde už nenajdete ulici neponičenou explozí, pracují malíři, divadelní režiséři, herci, zpěváci, básníci, sochaři… společně na budoucnosti.

Jménem místa

Neumíte si to představit? Zajeďte si sem třeba do Literárního muzea na výstavu Jménem místa. Není to „jen“ výstava, ale téměř mystický interaktivní zážitek, ve kterém se dotknete vlastní podstaty. K jádru, jímž je vizuální projekt, na němž pracovali výtvarník, architekt i filologové, přidejte film a komiks, který právě nyní vychází. Sjíždějí se sem umělci a filozofové, kurátoři a kulturologové nejen z Ukrajiny. Timothy Garton Ash i Timothy Snyder byli tak zasaženi, že se rozhodli věnovat umění v Charkově a konkrétně tomuto projektu své statě a kapitoly v knihách.

„Právě teď tamhle umírají, abychom my mohli žít,“ říká Makov a já se spolu s ním dívám z okna jeho ateliéru směrem na sever. Ani ne dvacet kilometrů od nás nyní – i teď, zatímco vy čtete tyto řádky – bojují v zákopech ukrajinské ženy a muži.

„Každý dopad bomby mě nutí pracovat víc a víc,“ říká Kostiantyn Zorkin, další kultovní charkovský výtvarný umělec, zástupce mladší generace, mimo jiné hlavní autor projektu Jménem místa. Ani jeho prý na jediný okamžik nenapadlo opustit rodné město.

Někteří z jeho známých to udělali, jiní přátelé umělci naopak vstoupili do ozbrojených složek. On každý den zvažuje, zda je víc platný coby umělec, nebo voják. Cena pro nejlepšího scénografa Ukrajiny, kterou na konci loňského roku dostal, naznačuje, že to první.

Betlém v loutkovém divadle

Když jsem během vánočních svátků šla na jeho představení Betlém (Vertep) do Charkovského loutkového divadla, byla jsem skeptická. Zorkin jej vytvořil během několika dní po začátku války spolu s divadelní režisérkou Oksanou Dmitrijevou. Čekala jsem loutkové divadlo, jak jej známe z Česka. Po pár minutách mě zaskočily vlastní slzy a já v úžasu sledovala cosi, co je po právu považováno za převratné představení. Herci se stávají loutkami. Biblické zrození nového života na zaminovaných, krví nasáklých černých polích. Není pochyb o tom, že Putin je Herodes…

Bylo to poprvé od doby, kdy jsem coby předškolačka v divadle cítila, že distanc mezi jevištěm a hledištěm, mezi hrou a životem zmizel.

Sleduju, jak Zorkin mlátí palicí do dláta a pod rukama mu roste protéza pro Médeu. V podzemní dílně dokončuje poslední artefakty pro divadelní představení v Ivano-Frankivsku. Opět pracuje v tandemu s Oksanou Dmitrijevou. Na kameru ho snímá štáb z New Yorku, dokument o něm a jeho práci vzniká taky pro BBC. Charkov přitahuje pozornost. Čím horší je válečná situace, tím víc to tady umělecky vře a tím zásadnější roli má živé umění.

Do ran palicí přichází na mobil zpráva od Serhije Žadana, charkovského básníka, hudebníka a nyní i vojáka, nejpopulárnějšího ukrajinského umělce dneška. Večer má koncert tady v metru. Přede dvěma dny hrál místním pro změnu Marian Pyrožok, další ukrajinská hudební hvězda, frontman unikátního hudebního tělesa Pyrig a batig (Koláč a bič). Před měsícem se z bezpečného Lvova přestěhoval do Charkova.

„Tohle město, to je zjevení. Všichni tady,“ říká Pyrožok a sahá po kytaře.

Vybrané peníze armádě

Mohla bych ve výčtu uměleckých akcí, které zde jako srdce pumpují život nejen do obyvatel Charkova, pokračovat dál a dál. Tady na vlastní oči vidíte, jak umění dává lidem naději věřit v budoucnost, dodává jim sílu přežít i to nejhorší. Pomáhá jim zjistit, kdo skutečně jsou. Že ještě pořád jsou. Válce navzdory se konají divadelní představení, výstavy, performance, filmové projekce, koncerty… Vyprodáno, často vše zdarma nebo vstupné dobrovolné – vybrané peníze se posílají armádě. Ženy, kterým Rusové na začátku války zavraždili před očima muže, pak je znásilnili a mučili, se smějí a tančí s vojáky, někteří z nich jsou tak nesmírně mladí a už s protézami. Lidé díky umění pláčou a skučí, objímají se, dýchají a věří. Ten jindy trapný patos je zde jaksi namístě. Nejen v Charkově, ale na Ukrajině vůbec se umění znovu stalo životem. Protože život je tady teď umění(m).