Byla to 24 718. repríza nejdéle uváděné inscenace všech dob a byl to veskrze rozkošný zážitek. Už ta samotná pietnost, s níž je ve foyer za sklem vystavena originální režijní kniha, a na jevištním krbu v penzionu U klášterní studně stojí stále tytéž hodiny, které zdobily scénografii už při premiéře v roce 1952! Ale okouzlující je hlavně kus sám – jako divadlo to bylo veskrze průměrné retro se slušnými (ale ne výtečnými) herci. Nicméně jako zážitek bych to doporučil všem, co do Londýna jedou, pokud chtějí vidět a zažít něco naprosto esenciálně anglického...

Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.