Takový ojedinělý vztah od určité doby zaujímám. Přitom si vzpomínám, že jsem se ke svým prvním kritikům nechoval pěkně ani korektně. Za juvenilní básnické pokusy mě nechválili. Připouštěli, že prozrazují intelekt, ale vyčítali, že jsou chladné a rozumářské, a já jsem je za to zesměšňoval. Jednoho jsem však vyslechl vážně. Možná proto, že nebyl kritik-profesionál, nýbrž básník, navíc můj redakční šéf. Vytkl mi otevřeně, že napodobuju společného přítele Oldřicha Mikuláška: převzal jsem nejen nejnápadnější znak jeho tvorby, totiž veršovou intonaci, ale i stavbu obrazů...

Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.