Pro Česko je soubor Nederlands Dans Theater, NDT, zvláště legendární, neboť byl po dlouhou dobu propojený s choreografem Jiřím Kyliánem. A také šéf hostitelského brněnského baletu Mário Radačovský, původem ze Slovenska, v Kyliánových dobách v NDT tančil.

Jestliže zazní, že je NDT taneční špičkou, je ovšem potřeba nejdřív trochu nastavit praktický kontext. Poslední zveřejněná výroční zpráva souboru je z roku 2024. Sedmdesát procent příjmů souboru podle ní pochází z veřejných zdrojů a dělí se o ně ministerstvo, které má v gesci kulturu, a město Haag. Celkově jde o dotaci ve výši blížící se ke 12 milionům eur (kurz eura je zhruba kolem 24,50 Kč), z toho přes 8600 tisíc eur obstaralo ministerstvo. V Česku se letos největší dotace pro celoroční činnost tanečního souboru na ministerstvu kultury sotva vyškrábala nad 4 miliony korun. Jaký proces profesionální tvorby tento rozdíl ne/umožňuje, je asi relativně snadno představitelné i pro tanečního laika.

A tak si soubor NDT, jehož zázemí je pro současný tanec v Česku asi tak stejně dosažitelné jako taneční sezóna na Saturnu (a v roce vládních škrtů v kultuře ještě nedosažitelnější), vysloužil za Figures in Extinction potlesk ve stoje. Právem. A to pro svůj hutný koncept, propracovanou dramaturgii, choreografii a režii, pro úžasné taneční výkony, pro celé komplexní jevištní ztvárnění i pro detaily, které bylo možné pozorovat hlavně z parteru blízko jeviště.

Tančit seznamy vyhynulých

Inscenace - triptych Figures in Extinction (oficiální překlad festivalu byl Postavy mizejícího světa, čímž se oslabilo explicitní slovo extinction, vyhynutí či zánik, v názvu) je dílem Crystal Pite (* 1970) a Simona McBurneyho (* 1957), spojením tance a divadla. Crystal Pite je totiž choreografka a tanečnice původem z Kanady, kdežto Simon McBurney je britský herec, dramatik a režisér, umělecký šéf divadla Complicité v Londýně.

Svůj triptych rámují anotací, která konstatuje, že žijeme v době vymírání. „Můžeme vůbec někdy doufat v to, že pojmenujeme to, co ztrácíme? Co to znamená, být svědkem násilí, v němž jsme zároveň pachateli i oběti?“ - otevírají své náročné téma, s nímž se pustili také do hloubkové intelektuální rešerše. Tvorba to nebyla rychlokvašná, tři kusy tvořili postupně, jeden navazoval na druhý, celkově po dobu čtyř let. Na webu NDT je k nalezení rozsáhlý doprovodný materiál, včetně, například, inspiračních textů. Nenechávají publikum tápat, svá témata vyprávějí srozumitelně, jde jim o sdělení, nejen o estetiku, o krásu a divadelnost tančících těl (ovšem o to také), ale i o rozpravu nad tématem.

První část, the list (2022), se věnuje seznamům vymírajících entit (vše více-než-lidské), od zvířat, přes rostliny či ledovce, po jezera. Druhá část, but then you come to the humans (2024), se zabývá lidmi, čerpá z neurověd a zkoumá vývoj a osobní i společenské důsledky lateralizace mozkových fukcí, jako je například zdůraznění individualismu, oslabování empatie a spolupráce. Třetí část, requiem (2025), se věnuje smrti člověka, smrti jednotlivé lidské bytosti zapojené (za života i po smrti, při posmrtné degradaci lidského těla) do sítí vztahů. Kombinují vždy tanec, slovní výklad i dialogy ze záznamu, tvoří světelnou, zvukovou a hudební krajinu, využívají projekci, architektura scény vzniká také posuvnými panely, zvířecí kostra je animována jako loutka, tanečnice a tanečníci střídají role, kostýmy, atmosféry.

Soubor je silný ve scénách, kdy tančí celá velká company, přesností a provázaností připomínají zorganizovaná hejna ptáků. Stejně přesvědčivě však tanečnice a tanečníci nabízejí svá sóla, pohybem se převtělují do vyhynulých zvířat a předkládají fascinující přírodní pohybový slovník. Obraz tančícího kozorožce pyrenejského, kdy má tanečník na rukách dlouhé nástavce mohutných rohů, které kozorožce charakterizovaly, se může stát ikonickým – svým silným spojením poezie, krásy a smutku.

Jindy zase čerpají z pohybu populistů, kteří v kvádru rozhazují rukama, aby naučenými gesty zdůraznili poselství popíračů klimatické změny. Vážné události se ve slovním doprovodu z novinářského zpravodajství prolínají s banalitami, jako by nic z toho nepodléhalo žádné informační hierachii, jako by každodenní banalita i krize s dalekosáhlými dopady na život planety měly stejnou váhu. Jako by i umírání v nemocniční posteli a na hadičkách bylo nakonec vlastně až banálně obyčejné, i když umírající mohl být pro někoho druhého celým vesmírem.

Co dál po aplausu?

Ale každý stereotyp pokaždé rozruší objevná a znepokojivá událost nebo myšlenka: Zvířata ze seznamu vyhynulých druhů na jevišti skrze těla tanečnic a tanečníků ožijí, zase se ukážou, zpřítomní lidem, kteří s vášní voyera zvířata tak rádi pozorují. Současná společnost je důsledkem vývoje lidského mozku, dozví se diváctvo. Mrtví obklopují živé, živí jsou jádrem mrtvých, zazní. A na samém konci triptychu stojí na jevišti dosud živí fyzičtí lidé, tanečnice a tanečníci z různých koutů světa, a nahlas padají jejich jména. Oblouk od začátku na konec, vzniká další seznam na němž končí i lidské příběhy, nejen ty zvířecí, zase pojmenování... Bude to příště nový seznam vyhynulých druhů?

NDT ukazuje, jak je možné vytvářet složité, hluboké a zároveň angažované tanečně-divadelní a pohybově dokonalé dílo, aniž by to byla agitka. A také to, jak lze srozumitelně oslovit tancem široké publikum, aniž by se ztrácelo v abstrakci a nevyjasněných nabubřelých uměleckých konceptech, na jevišti příliš nedotažených. Znepokojivá je však zásadní otázka, která z Figuers in Extinction neodbytně vyrůstá, třeba jako rostl Frenelopsis, vyhynulý slanomilný jehličnan, u pobřeží pravěkých moří. Ta otázka zní: Pohne nás, divadelní publikum, přehrávání, přetancovávání a umělecké reflektování vymírání a zániku ještě k něčemu jinému, než je (vzhledem k tématu spíše hořkosladký) potlesk ve stoje?

Rozsáhlý tvůrčí tým a obsazení čítají desítky osob. K nastudování zde, spolu s dalšími doprovodnými materiály: https://www.ndt.nl/en/online-programme-book-figures-in-extinction/

Psáno z reprízy 15. dubna 2026 v Národním divadle Brno, na scéně Janáčkova divadla, v rámci festivalu Divadelní svět Brno.