Nově nastavená forma bienále se z hlediska programové skladby vyjevila jako kvalitativně prospěšné rozhodnutí. Dvouletý rozestup ještě více utvrdil výjimečnost kreativně-produkčního projektu, díky němuž měla nejen komunita „cirkusáků a pohybářů“ možnost zažívat okamžiky okouzlení virtuózním minimalismem. Komorní povaha představených děl, soudržný odvrácený postoj k laciným wow-efektům či urputné dolování zázraků ze všedních detailů neobyčejnými, leč nepodbízivými způsoby je jen stručný výčet povahových rysů festivalu. Sousloví vzácné okamžiky ve spojení s Cirkopolisem zde nejsou klišé, ale bez přehánění věcným konstatováním, jak osvěžující a podnětnou atmosféru se pořadatelskému týmu podařilo navodit. Dá se dokonce hovořit o odvaze producentů, neboť v dnešním zahlcujícím světě potýkajícím se s chaosem, bezprávím či nárokováním moci vsadili na absolutní ponor do maličkostí, něhu a křehkost, na upřímnou spolupráci a důvěru – v sebe, ostatní a tvůrčí proces.

Nehodnotící i nejhodnotnější Grand-Mother Project

Obdivuhodné vymykání se zažitým vzorcům výrazně komunikoval Grand-Mother Project, dlouhodobý participativní projekt původem francouzského akrobata Alexandra Fraye se seniorkami nad sedmdesát let. Spoluzakladatel souboru Un Loup pour l’Homme se více jak dvě dekády ze své pozice profesionální cirkusové báze aktivně dotazuje, co znamená někoho nosit, podpírat, podporovat, v přeneseném významu pak zkoumá břímě – břemeno, tíhu – zátěž, odolnost a sebepřijetí. Svou vytrvalostí zdatně narušuje předsudky o tom, co už tělo v určitém věku nedokáže. V pražském divadle La Fabrika vystoupil dvakrát, pokaždé s jinou pěticí českých seniorek – dobrovolnic, které se s ním v předcházejících dnech absolvovaly workshopy. Navštívené setkání jasně naznačilo, jak stereotypní myšlení společnosti obecně blokuje individuální možnosti a touhy. Fray coby průvodce a „kouč“ vytvářel podmínky k posouvání osobních brzd, a tak dámy veřejně hovořily, zdolávaly výšky, vyvažovaly nerovnováhu, nadskakovaly či samy podpíraly, balancovaly na miniaturní ploše, pokoušely pevnost vlastních zábran i pud sebezáchovy. A v jejich společném konání se zachvíval paradox vnímání křehkosti. Jednou nadnášel Fray, podruhé jej kolíbala seniorka, jinde on podal ruku či vzal některou do náručí, o kus dál dodával sebedůvěru verbálním povzbuzováním. Podpůrnými funkčními doteky dokázal vynést každou z účastnic za aktuální limit, na její pomyslný piedestal. Jeho úchop vléval jistotu, bezpečí a svým postojem naznačoval rovnocenné respektující partnerství. Grand-Mother Project ukázal přející lidskost, vyladil risk i strach ohleduplností a vyslal vzkaz, že s podporou a důvěrou lze zvládnout mnohé překážky, včetně těch nejtěžších, které si však zpravidla klademe před sebe sami.

Lidská dělová koule a geniální minimalismus

Souznění jiné úrovně přišlo s představením L’Homme Canon francouzského artisty Rémiho Lucheze a multiinstrumentalistky Loly Calvet. Tvůrčí tandem se inspiroval tradiční disciplínou lidské dělové koule. Myšlenkové zázemí v předobrazu muže vystřeleného z kanónu se zřetelně propisovalo do činů Lucheze, jenž neváhal a odkudkoli vypadával a kamkoli zamířil, tam v kombinaci se svým poker face napnul svou energii. Jeviště Archy+ bylo přitom oproštěné na minimum: molitan obestavěný kachličkami, kopeček hlíny s trsem listů, židle a několik hudebních nástrojů. Tento střídmý prostor si oba performeři postupně podmanili. Zpěvačka Calvet rozvinula hlasovou i instrumentální virtuozitu, cit pro rytmus i nadhled. Minimalista Luchez zaujal jako herec vlastního tichého dramatu i jako mistr balancu, chvíli „levitoval“, nebo na hlavě vyvažoval sloup dřevěných destiček či objemný květináč, s nímž se vydal i mezi diváky.

Mnoha titulům společná úspornost komunikačních prostředků otevírala široké pole významů, jako by se tvůrci dokázali oprostit od racionálního řádu věcí a idejí a toužili se přiblížit spíše instinktivní citlivosti k materiálu, prostoru a času. K umělcům, kteří obdobně rozkládali situace do jemných obrázků a asociativní škály významů, patřil i Alexis Rouvre. Ve svém scénickém imagináriu Tout Rien (Cie Modo Grosso) doslova hmatatelně pracoval s plynutím času a ozvěnou věcí. S tichou soustředěností připomínal mistra iluze, jenž uváděl vybrané materiály a předměty do hry, především vlnu, řetízky, kámen, ale i vázu či porcelán a jiné, a přitom většinu času setrvával za stolem potaženým látkou, shora rámovaným jednoduchou konstrukcí připomínající malou scénu. Tempo celku oscilovalo mezi zpomalením a náhlými střihy, podtrženými proměnami světla. Udržitelnost divácké pozornosti tak visela na obrazném laboratorním pitvání již tak obroušené situace na mikročástice v tu chvíli žité performativní reality. Proměna každodennosti v téměř snový opar měl v sobě podmanivou sílu, probouzející drobnocit – citlivost k drobnostem.

Formativním a zároveň potenciálně mainstreamovým počinem byl projekt In difference tvůrčího dua ve složení Jef Everaert a Marica Marinoni (Cirq'ônflex Dijon), laureátů cirkusnext 2025. Jejich pohybová rešerše dokázala, že princip odlišnosti může zavdat silný základ pro dramaturgicky i artisticky propracované dílo. Ocelovou obruč (Cyr wheel) proměňovali v metaforu vztahu, blízkosti i vzdoru, v obraz doteku, vyčkávání i odhodlání. Vytvářeli čitelné vztahové trajektorie, evokující setkávání i míjení, potřebu autonomie i napojení se. Neustálé kmitání, pády a rotace proměňovaly scénu v dynamický časoprostor, kde se střetával člověk a objekt, partnerství s rozdílností. Z jednoduchého kruhu tak vznikla struktura téměř dramatické povahy, vedoucí od intimity k napětí, od samostatnosti ke spolubytí. Svými fyzickými výkony dokonce vyvolávali u publika spontánní reakce úžasu. Jedna z nejpatrnějších přišla v okamžiku, kdy Jef Everaert v pozici raka čili s oporou rukou a nohou o zem balancoval onu mnohakilogramovou obruč na své pánvi.

Česká scéna 

Z tuzemských premiér se v Centru současného umění – DOX v Praze odehrála performance Frekvence aerialistky Alžběty Tiché. S využitím technologie monitorující tělesné funkce a následným propojením dat se světly a zvukem sdílela svůj fyzický, potažmo i duševní stav v reakci na vytyčené výzvy. Vystavovala se extrémnímu přepětí, chladu i rozehřátí, fyzické práci či manipulaci nebo visu na vertikálním laně. Performerka se vydala cestou zcela otevřené komunikace stavu „tady a teď a já“. Fragmentární struktura vsazená do prostředí evokujícím laboratoř vyzdvihovala aktérku ve dvojroli výzkumnice a zkoumané čili sebe samu z perspektivy tvůrkyně a ústředního subjektu konceptuální kompozice. Druhou představenou novinkou byl titul Flotsam and Jetsam dua Lukas Blaha Bliss a Andrej Štěpita. Pomyslná plavba mezi záměrně vyhozenými a nechtěně ztracenými objekty i subjekty se uskutečnila ve spolupráci s DanceConnected v Galaxii kulturní stanici. Tvůrčí tandem si liboval ve slovních a pohybových hříčkách založených na poetice nonsensu, a zároveň vynesl letos hojně těžené téma jako uvědomování si těžkosti, nesení váhy, shazování tíhy. V obnovené premiéře se dále vrátil projekt Ondřeje Holby o vztahu člověka a technologií And Who Is Useless Now? Český program si také připomenul desetileté výročí inscenace Enola Elišky Brtnické, která současně prezentovala work-in-progress projektu o udržitelnosti v kultuře Round Table. Prezentovaly se též projekty Pneu Viktora Černického a Orbiting Zero Aleše Hrdličky. Rodinné publikum se s představením Divoké husy souborů FysioART & MOVE Ostrava vydalo na daleký sever. Festival pak uzavřelo speciální vydání MASS tvůrčí dvojice Evy Staré a Jindřišky Křivánkové.

Cirkopolis by z určité perspektivy mohl být vnímán nejen jako zdařilá přehlídka progresivních forem nového a současného cirkusu, ale také jako kurátorsky labužnická záležitost, která našla zalíbení v pozoruhodných dramaturgických shodách vybraných děl. Důmyslně komponovaná prostředí umožňovala představivosti rozvinout se do obrazů, které se rozrůstaly až k výtvarným asociacím, v nichž každý drobný tělesný i materiální moment nabýval téměř magické intenzity. Festival vytvořil bezpečný prostor ke sdílení příkladů kvalitní praxe, založené na dlouhodobém uměleckém výzkumu, neutuchající vášni, na zapálení pro věc, tělo, obor.