Starý bílý muž

Nalézt dobrou současnou komedii je pro tvůrce stále větší oříšek. Přestože rádoby humorných textů vzniká mnoho, vyhledat mezi nimi opravdu kvalitní kus je úkol téměř hraničící s nemožným. V Městském divadle Zlín padla volba na hru dvojice německých autorů Dietmara Jacobse a Moritze Netenjakoba Starý bílý muž, která nás zavádí na pohřeb zesnulého majitele a zakladatele firmy Spodní prádlo Steinfels, jenž zemřel v úctyhodném věku 94 let. A právě v tomto ne zrovna typickém prostředí pro diskuzi autoři rozehrávají slovní přestřelku beroucí si na paškál politickou korektnost, která bývá i v současném světě častokrát vyhnána až do absurdních rozměrů.

Komedie byla v Městském divadle Zlín uvedena v české premiéře, přičemž ji nastudoval kmenový režisér Petr Štindl. Potíž inscenace tkví dle mého názoru už ve vstupním materiálu, tedy ve hře samotné. Nelze jí sice upřít zajímavé téma s různorodými komediálními situacemi, nicméně její rozsah je vůči ději kontraproduktivní. Škoda, že dramaturgie nepřistoupila k opravdu razantním škrtům. Jestliže první část naznačuje, že by mohlo v té druhé dojít k nějakému zásadnímu dramatickému obratu, opak je pravdou. Inscenace se zacyklí, vrací se stále dokola k tématům, která byla již mnohokrát probrána, a začne nudit. Bohužel ani postavy nemají zajímavý vývoj, končí víceméně ve stejné poloze, s níž do děje vstupovaly. Výjimku v tomto směru tvoří pouze manažerka Alina Berka v podání Marie Vojtěchové.

Navíc závěrečná nevěrohodná pointa hraničící s červenou knihovou na výsledném dojmu nepřidá. Přes to všechno jde o jeden z těch lepších komediálních textů, který by ovšem obstál na jevišti určitě mnohem líp v délce maximálně hodiny třicet.

Překlad: Iva Michňová. Dramaturgie: Katarína Koišová. Výprava: Ján Mariánský. Režie: Petr Štindl

Gazdina roba

Bývalý ředitel Slováckého divadla Uherské Hradiště Michal Zetel se vrátil na svou někdejší domovskou scénu, aby zde nastudoval již druhou hru Gabriely Preissové, tentokrát Gazdinu robu.

U podobných her patřících k vrcholným dramatům českého realismu se vždy nabízí základní otázka, jak s nimi zacházet v dnešním divadelním světě. Michal Zetel se zdá být režisérem, který ke zdánlivě dobově zatěžkaným textům našel funkční klíč. Ostatně už jeho tamní inscenace Preissové Její pastorkyně, uvedená v lednu 2020, na jeho cit pro aktualizaci klasiky výrazně upozornila.

Gazdinu robu Zetel nečte dogmaticky ani pietně, ale chápe ji jako modelový příběh s nadčasovou platností. S nadhledem a přesně dávkovanou nadsázkou stylizuje jednotlivé postavy do poloh nezadajících si téměř již s karikaturou, přičemž v tomto směru balancuje na samé hranici možného, což by se mu v leckterém jiném souboru mohlo vymstít. Slovácké divadlo však disponuje herci natolik flexibilními a zvyklými na střídání rozmanitých přístupů režisérských osobností, za všechny jmenujme například Jana Antonína Pitínského, Annu Davidovou, Doda Gombára či Radka Balaše, že se dokážou zvolenému stylu hravě přizpůsobit, a především nepřekročit patřičnou míru vkusu. Za zmínku v tomto směru určitě stojí například pitoreskní Mešjanovka Pavlíny Hejcmanové, zejména pak její výrazně na oko přehrávaný, téměř operní výstup.

V roli Evy na sebe již podruhé na festivalu upozornila Klára Ondrůšková. Její pojetí hlavní hrdinky rozhodně nešlo v duchu inscenační tradice. Eva je zdravě sebevědomou ženou, která ovšem fatálně selže v odhadu citů a charakteru muže, jemuž obětuje svoji pověst. Právě tento motiv, vedle postavení žen ve společnosti a v partnerských vztazích, považuji za jeden z hlavních důvodů, proč Gazdinu robu uvádět i dnes.

Z hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout Tomáše Žilinského v roli Mánka, jenž do postavy vtiskl ambivalentní koktejl charismatu a nezralosti muže neschopného se vymanit z vlivu své matky. Sympatického Samka s patřičnou lehkostí ztvárnil Pavel Šupina, v menších rolích obstály Natálie Rašín coby Zuzka nebo Jitka Hlaváčová v roli Eviny tety.

Nastudování Michala Zetela volí zlatou střední cestu mezi tradičním a moderním výkladem. Diváci upřednostňující klasické pojetí si v prvním dějství navíc přijdou na své i díky krojům a folklorním motivům z dílny Evy Zezuly, byť v netradičním pojetí. Zároveň však inscenace nabízí nový úhel pohledu i náročnějšímu publiku, které hledá v notoricky známém titulu další vrstvy. Navíc nejednoznačně pojatý závěr Eviny (možné) smrti a zapojení violoncellistky Anety Chlachula posouvají celkové vyznění inscenace o úroveň výš.

Masaryk

Závěr letošního festivalu patřil novému muzikálu Masaryk pocházejícímu z tvůrčí dílny režiséra a v tomto případě i libretisty Doda Gombára a skladatele Róberta Mankoveckého.

Ač se to může zdát překvapivé, zvolená muzikálová forma tématu mimořádně sluší. Róbert Mankovecký napsal originální hudbu, která je, jak už je ve Slováckém divadle dobrým zvykem, hrána živě. Tentokrát ji interpretuje kapela pod vedením Jana Laníka, přičemž se o hudební nastudování postaral sám skladatel.

Dodo Gombár nevytváří klasický životopis prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Jedná se spíš o mozaiku různých etap jeho života, ať už profesního nebo osobního rázu, přičemž se v titulní postavě střídá hned osm herců, kteří zvládají odehrát i mnohé další roličky vstupující s Masarykem do interakce.

Gombárův a Mankoveckého muzikál, jenž nazývají volnou rekonstrukcí mýtu, vnímám jako jednu rozsáhlou jevištní píseň se zdařilým libretem, a především pak s funkčními a na poměry českých muzikálů i velmi solidními písňovými texty, byť právě v tomto směru nejde o úplně dokonalý muzikálový klenot.

Největší devízou je pak bezesporu obsazení. Všichni účinkující dokáží po celé představení udržet od počátku nastavené vražedné tempo, hýří energií, skvěle intonují, tančí, přičemž se jejich nasazení pro věc velice záhy přenese i do hlediště. Snad jen samotný závěr by mohl být pojat muzikálověji, když už se pohybujeme v těchto vodách. V inscenaci Masaryk mimo jiné potřetí zabodovala Klára Ondrůšková, která mě utvrdila v přesvědčení, že se na divadle objevil talent, o němž v budoucnu nepochybně ještě mnohé uslyšíme.