La Grazia (Milost) Paola Sorrentina v hlavní roli s Toni Servillem v úloze odstupujícího italského prezidenta je moudrý film, který vám nic nedá zadarmo; když se do něj ale ponoříte, nebude se vám z jeho všeobjímajícího souboje rozumu a citu chtít odejít.
Italský prezident, politik v dobrém slova smyslu váhající, přemýšlející a sám sebe zpochybňující (už to je samo o sobě výjimečná filmová postava), čelí podpisu zákona o eutanazii a zároveň dvěma komplikovaným žádostem o milost. V introspektivních dialozích, jež mají často filozofický náboj, se spolu s divákem snaží dobrat „pravdy“. Ta se ale vzpírá politickým interpretacím, mediálnímu tlaku, právnickému slovíčkaření i policejním závěrům. Pod veškerým lidským konáním totiž pulzuje základní, až pošetilá síla: láska, která dokáže pozměnit perspektivu i u člověka, jenž je zvyklý rozhodovat racionálně a ve jménu státu.

Ital Sorrentino, který byl v Karlových Varech, když ještě nebyl tak slavný, přinesl světové kinematografii po Mládí, Božském nebo Velké nádheře další důležitý snímek; v Benátkách za něj Toni Servillo získal cenu za nejlepší herecký výkon a je třeba říct, že dokonce i italští diváci uvidí tenhle nový opus „maestra Paola“ v premiéře až v lednu.

Father Mother Sister Brother vlastně nepotřebuje žádný komentář. Americký klasik a zadumaný básník Jim Jarmusch je ve Varech zvlášť oblíben a mě jeho filmy nikdy nezklamaly; tenhle je o síle rodiny, složený ze tří povídek o dávno už dospělých dětech. Odehrává se v americkém zapadákově v New Jersey, v Dublinu a v Paříži. Je natočen lehounce, a zároveň s neochvějnou psychologickou hloubkou.

Jarmusch stále dokáže vyprávět s přesností chirurga i hravostí básníka. Jeho povídky se místy dotýkají tajemství, jindy drobných, jemně absurdních situací, které zná každý, kdo má rodiče nebo sourozence. Jde o film, který vás nenápadně vtáhne do svého rytmu, jako byste v něm seděli u kuchyňského stolu spolu s hrdiny, sledovali jejich rozpaky, jejich humor i jejich tiché křivdy.

Syn a dcera jedou navštívit svého starého otce, který jim, ukáže se vtipně na konci, věší bulíky na nos; jedna z dcer (Vicky Krieps) ve druhé povídce zas věší bulíky na nos své maloměšťácké matce (skvělá Charlotte Rampling); ve třetí pařížské povídce jsou tajemní rodiče dvou dospělých dvojčat pro jistotu mrtví… Jarmusch dokáže být něžný, uštěpačný, samozřejmě vtipný i překvapivě dojemný. Herecké obsazení je tak nenápadné a nečekané, že některé hvězdy (Cate Blanchett) sotva poznáte. Publikum na karlovarských Variacích hrálo hru „odpovězte rychle, která z těch tří povídek se vám nejvíc líbila“ a myslím, že po vyhodnocení by vyhrála ta první: v klíčové úloze otce se tady mistrně proplouží Tom Waits, dále hrají Adam Driver a taky Mayim Bialik, Amy z Teorie velkého třesku. Je to ten typ filmu, který vám po projekci zůstane v hlavě jako milá vzpomínka na rozhovor, který jste s někým kdysi vedli.

Variace završila Nová vlna amerického režiséra s velkou zálibou v evropské kinematografii, Richarda Linklatera. Osobní pocta francouzské Nouvelle Vague, reprezentovaná tím, že sledujeme natáčení kultovního U konce s dechem, jednoho z nejvlivnějších filmů světové kinematografie. Zní to jako cinefilská lahůdka pro zasvěcené, ale není tomu tak: Linklater umí vyprávět srozumitelně za všech okolností, s lehkostí a obecně nakažlivým nadšením pro evropskou kinematografii jako takovou.

Je zajímavé, jak Linklater přistupuje ke své poctě lidí, kteří se snaží vytvořit něco, co je přesahuje: s úctou, ale zároveň s hravostí, a hlavně vlastní autorskou jistotou. Nesnaží se samozřejmě napodobovat Godarda, spíš s ním vede jemný dialog – o tom, jak se filmy točily a dnes točí, jak se píší filmové dějiny a co všechno se pod slovem „režie“ skrývá dlouho před první klapkou i dlouho po posledním střihu. Pro diváka je to pozvání do zákulisí filmové tvorby a zároveň radostná připomínka toho, proč vůbec chodíme do kina: kvůli lidské touze sdílet příběhy.

Nová vlna stojí pevně sama o sobě, ať už máte Godardův originál v živé paměti, nebo jste jej ještě nikdy neviděli, ale je lepší si o tom nejdřív trošku něco přečíst; mimochodem, Festival francouzských filmů nabídl pro srovnání Novou vlnu ve dvojprojekci s původním U konce s dechem. Herci hrají v Nové vlně kongeniálně, ono hrát Belmonda a Jean Seberg není jen tak. Linklaterova novinka diváky Variací vyloženě rozzářila – a ze sálu je pouštěla s pocitem, že film je stále živé, spontánní, dychtivé a hravé médium.