Herečka Suzanne Lindon ve filmu Barvy času: Miluju malby Clauda Moneta!
Šimon Šafránek
Ve snímku Barvy času, který měl premiéru na festivalu v Cannes, v Česku se právě promítá na Festivalu francouzských filmů a vzápětí míří i do široké distribuce, se nesourodá čtveřice sourozenců dozvídá o nečekaném dědictví. Zvědavost je zavede nejen k venkovské usedlosti, ale zejména k pátrání po tajemné Adèle, kterou ztvárnila Suzanne Lindon, talentovaná dcera francouzských herců Sandrine Kiberlain a Vincenta Lindona.

Adèle se koncem 19. století vydala na odvážnou cestu z Normandie do Paříže a objevovala tady vše nové: Eiffelovu věž, impresionistické malířství, fotografii a nejnovější výkřik umění a techniky – film. Režisér Cédric Klapisch (Tanec v těle, Rodinný průvan) zde prokazuje svůj neobyčejný talent pro mísení příběhových linek i času. A také mistrnou ruku při vedení hereckého ansámblu, kde nechybí Cécile de France, Vincent Macaigne, Paul Kircher nebo Sara Giraudeau.
Jaké pro vás bylo odcestovat časem do Paříže přelomu 19. a 20. století?
Ta doba mě přirozeně zajímá, protože jde o období překotného uměleckého pokroku. Miluju malby Clauda Moneta! Připadá mi, že impresionismus byl reakcí na černobílou fotografii té doby – jako kdyby se malíři díky ní pustili do dosud neprobádané abstrakce. Ve filmu zároveň řešíme rozpor mezi tradicí a modernitou, což se dá vztáhnout i na dnešek, kdy řešíme sociální sítě a umělou inteligenci.
Před pěti lety jste debutovala s režií a scénářem filmu Jarní květinka (Spring Blossom), kde jste zároveň hrála hlavní roli. Barvy času jsou ale vaší teprve druhou hereckou zkušeností – čím vás Cédric Klapisch oslovil?
Sleduju jeho tvorbu od mládí. Mám pocit, že se pokaždé pokouší o nový výraz. Neopakuje se, nejde vstříc trendům. Zároveň dokáže publikum oslovit a zaujmout, což mi přijde jako vzácná kombinace. Potěšilo mě, že mi dal přečíst scénář, i když ten je u něj jenom třeba třetinou celkového dojmu.

Jak pracuje s herci?
Má velmi otevřený přístup. V tom je jeho velká přednost. Přijde na natáčení v dobré náladě a dává najevo, že je možné dosáhnout dobrého výsledku, aniž by člověk musel vyloženě trpět. Vyznává týmovost, bere v potaz názor ostatních. S odstupem pak vnímám jeho natáčení jako takový kontrolovaný chaos, který mi připomíná Rubikovu kostku. Nejprve to vypadá zmateně, ale umí skvěle stříhat, takže nakonec se všechno krásně složí.
Přesvědčil vás, abyste se herectví věnovala víc než dosud?
Musím si přiznat, že tahle zkušenost byla výjimečná, protože z hereckého pohledu to bylo skutečně nečekaně svobodné natáčení. A to zejména ve Francii. Osobně mám štěstí, že si můžu práci vybrat, ale chtěla bych teď víc hrát i režírovat.
Jak vás v tom ovlivňují rodiče?
Oba jsou herci a nejspíš právě proto jsem se s nimi o tom nikdy nechtěla bavit. Potřebovala jsem se ujistit, že to chci sama dělat. Že mě nikdo netlačí. Proto jsem taky začala psát scénář k Jarní květince – abych zjistila, nakolik je to moje cesta. Rady mi rodiče nedávají, o práci se nebavíme. O životě ano, o filmech, které se nám líbí, také. Nejvíc mě ovlivnilo, že chodili domů z práce šťastní. Díky tomu jsem si uvědomila, že herectví může být fajn profese.