Poetiku Pelechu určuje výtvarné pojetí Berty Doubkové, která vytvořila fantaskní krajinu zvláštní planety, na níž se pohybují podivuhodní tvorové s ulitami i malé potvůrky a jedno velké hadovité monstrum. Tihle všichni se potkávají a tak nějak si jdou si po krku, ale i trochu kooperují. Vedle této zvláštní fauny tu operují i maličké lidské bytosti – dřevěné špalíčky opletené provázkem působící dosti nezúčastněně, které také putují krajinou, možná cosi přenášejí ale do zvířecích střetů se nepletou. Barvy této krajiny jsou zemité, ale celkově působí vyprahle a opuštěně, objekty ze sklolaminátu jsou stříbřitě průhledné a nechybí ani různé schovávačky. Oba herci Jakub Müller a Nikolas Ferenz s velkým zaujetím strojí všechny situace, sestavují rozličné útvary a jejich hračičkování je okouzlující. Z velké šnekovité věže se dá klouzat dolů, z domečku, který má na boku něco jako šlapací kolo pro veverku zase kouří řada komínů. Všechna ta malá ale napínavá dobrodružství, jimž vévodí šnek s pohyblivými tykadélky, kterými vše zvědavě ohledává, jsou plná jemného humoru.

Na šneka spadne meteor a přijde o ulitu, takže si najde novou a sune se dál krajinou, kde se před ním vynořují stále nové a bizarní útvary a kde také čelí všelijakým nebezpečím. Setkává se malými šedivými tvorečky, které kvíkají „karaba, karaba“, což je univerzální slovo, jimiž lze vyjádřit nejrůznější emoce, jinak se vše odehrává beze slov ale o to výmluvněji. Děj se rozvíjí na velmi vynalézavém principu, „jeviště“ tvoří oblé desky stupňovitě naskládané na sebe i do sebe zapasované tak, že se dají odebírat jako malé plošiny. Je to skvělý nápad, herci postupně po odehrání epizodky odeberou jedno plato i s dekoracemi a herci a ukryjí je do pološera kolem sebe na připravené podstavce a na závěr se všechny „výstavní“ artefakty osvícené vynoří ze tmy a divadlo se promění v regulérní výtvarnou instalaci nebo chcete-li panoramatický pohled na celou planetu.

Zvířátka z Liberce a emancipovaná Popelka

Dalším báječným, i když známým a ověřeným setkáním byla Akce Rosomák libereckého Naivního divadla v režii Johany Bártové, dramaturgii Víta Peřiny a výpravě Jakuba Smolíka. Jde putování bázlivého městského chlapce Šimona, kterého tatínek vezme na výlet do lesa. Dojedou autem do divočiny k dřevěné chajdě, kde mají přespat. Šimon frflá, že jeho mobil nemá signál, že chybí splachovací záchod a podobně. Aby se táta i kluk v lese vyznali, mají mobilní aplikaci Zálesák, která samozřejmě funguje na baterky. Než se Šimon rozkouká, lstí si ho přitáhnou lesní zvířata s tím, že jim musí pomoct nasbírat ingredience na lektvar proti Rosomákovi a pak ho uvařit. Rosomáka se bojí, jelikož vydává hrůzné zvuky. Pohádka je stejného rodu jako dřívější opusy Naivního divadla o zvířecích dobrodružstvích jako třeba Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! nebo Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! Jakub Smolík vytvořil nevšední hrací prostor v podobě protáhlé plošiny, která je zároveň obrovským „domem“ s dírami, doupátky, bytečky a cestičkami pro zvířátka a nakonec i obrovskou norou, v níž dlí natvrdlý ale dobrácký rosomák připomínající křížence lenochoda s maxipsem Fíkem.

Režie s tímto členitým prostorem zachází s invencí a hravostí a stále odkrývá jeho další možnosti, třeba Šimonova návštěva v domečku u mrzutého králíka, í výstup krtčí rockerské kapely, tatínkovo padání z kopce do děr. Zvířecí společnost tvoří mazaná liška v bílém kostýmu, rejsek a buclatý urzon, ale také králík, legrační netopýr, který Šimonovi pomáhá vylézt na strom. Loutky jsou dřevěné figurky, s kterými stejně jako s dalšími objekty trojice herců zachází spontánně a místy až s jakousi roztomilou neohrabanosti, což inscenaci dodává další rozměr přirozené hravost. Do Šimonova lesního dobrodružství jsou nenásilně a vtipně vmontované edukativní momenty jako třeba, že lepší je slušně o něco požádat než to ukrást, ostatně celým příběhem se vine sdělení, že není třeba bát se neznámého a odvaha a otevřené srdce překoná všechna protivenství.

Do třetice všeho nejlepšího byla Popelka českoslovinského tandemu Miza in scena ve složení Eleny Volpi a Johany Vavřínové. Někdejší spolužačky z KALD DAMU známou pohádku pěkně překopaly k modernímu obrazu, i když ji vpravily do nostalgicky působícího secesního rámce (výprava Kamil Bělohlávek). Ve starém loutkovém divadélku s různými lyrizujícími ornamenty (posléze se šikovně rozloží) se rozprostírají interiéry ve stylu měšťanského biedermeieru, ovšem pro Popelku je to pěkný koncentrák, její trýznitelky jí ani nekoupily pořádné boty, takže jí nevyrostla noha a macecha ji rovněž neváhá zavřít do sklepa, prý po rakouském způsobu. Což zdaleka není jediná narážka, citace nebo zcizováky, s kterými herečky zdařile operují. Také si pohrály s dimenzemi loutek, zatímco Popelka a Princ jsou trojrozměrné marionety, macecha, dcery, král, královna a další jsou dvojrozměrné šablony, které fungují trochu jako holčičí vystřihovánky a také je lze oblékat podle potřeby papírovými šatičkami. Je to též ideové rozdělení, nehodní a hloupí jsou prostě placatí a ještě se od toho odvíjí spousta originálních fórků, například placaté loutky se musí otočit, aby pořádně viděly. Když dámy intrikují nacpou se do divadélka jejich velké papundeklové hlavy a kroutí očima. Spojencem Popelky nejsou holubi, ale papoušek Ara, oblíbená mechanická hračka, která skřehotavě opakuje vše, co se jí řekne.

Macecha upírá Popelce dědictví a Princ nechce kralovat, o to zase stojí jeho sestra, jenže je holka a tak má podle královského páru mazat do svého pokoje a česat si vlasy. Všichni ale nakonec dosáhnou svého a nehodní jsou potrestaní. Princ i Popelka se plně emancipují a odejdou do světa, aby dělají to, co sami chtějí. Popelka má také báječnou energii a výborně komunikuje s publikem, zejména potěší vervní výkon Johany Vavřínové, její ironicky pojaté komentáře a zcizováky přesně dotvářejí styl inscenace.

Pro pořádek je třeba dodat, že letošní, 35. ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem, který se konal od 6. do 9. listopadu v Praze udělil tradiční Cenu Erik pro nejinspirativnější loutkářskou inscenaci uplynulé divadelní sezóny. Laureátem roku 2025 se stal amatérský loutkář Tomáš Hájek (Bažantova loutkářská družina, Poniklá) s inscenací Maryša Vávrová. Druhé místo obdržely Hana Voříšková a Markéta Stránská s inscenací Jabka, třetí místo pak zaujal tvůrčí kolektiv Marta Hermannová, Dominik Migač a Jan Pichler s inscenací Soudružky s kroužky.