Gruzínské divadlo se rozhodlo bojovat. Vytrvalo ve své historicky nejdelší stávce, kdy se na sto dnů uzavřelo a věnovalo svou energii odporu v ulicích. Nezávislá platforma se vyjevila jako odhodlaný a neumlčitelný činitel politického aktivismu. Navzdory sníženému nebo zastavenému financování se tyto osobnosti a uskupení nevzdávají a vyjadřují svůj nekompromisní postoj vůči násilí, manipulaci, korupci, zneužívání moci. Z důvodu zákazu činnosti nebo jednoduše kvůli cenzuře nebylo tentokrát k vidění to nejvýznamnější z gruzínské scény. Hosté a diváci ale byli například svědky narychlo (mimo oficiální program) svolaného uvedení Women of Troy režiséra Data Tavadzeho, nebo přihlíželi poslední performanci v rušeném Open Space – Centru vizuálního a performativního umění.

Autoritářský systém vyvíjí vytrvalý tlak na společensky a kulturně aktivní (prozápadně smýšlející) osobnosti, aby je vytlačil do izolace. Až drasticky potlačuje jejich snahy, které komunikují nutnost nezávislého myšlení, budování a udržování demokratických hodnot. Z moci úřední zde mizí výkonní umělci za mřížemi a progresivní prostory z kulturní mapy měst. Většina státem financovaných divadel se naopak uvrhla do stavu mlčenlivosti a repertoár přizpůsobila požadavkům doby. Autocenzura se stala prostředkem k udržení jejich existence. Letošní ročník festivalu i navzdory politické situaci nabídl více jak dvě desítky titulů. Hrálo se v klasických divadelních budovách, ale také pod širým nebem, bývalém hangáru či ve sklepení vinařského podniku nebo v kostele. Rozpolcenost současných dnů ale přehlídku obrazně uvrhla na dva břehy, na jednom se odehrávala cenná umělecká setkání s angažovaným divadlem, na opačném mdlé vycházky po naleštěném povrchu „jistoty“. 

Kým je dnes Hamlet?

Nad otázkou, zda a jak v aktuálním společensko-politickém kontextu rezonuje Hamlet, se inscenací o třech jednáních zamyslel divadelní soubor Haraki (vznik 2019) v čele s režisérem Sandro Kalandadzem. Představení se odehrávalo v dlouhém sále rozlehlého kamenného sklepení bývalého vinařského závodu, mj. klenulo se nad ním ještě patro, čímž téměř okamžitě vyvstala v představách paralela s hradem, vězením, dokonce i starobylým chrámem či volněji s Jungovou metaforou nevědomí.  Dvojřadé tribuny pro diváky se táhly po obou podélných stranách, přičemž uprostřed každé se vyjímalo projekční plátno. V „cípu“ místnosti se nacházely regály s původními, viditelně zaprášenými lahvemi a ohromný černý sedací pytel coby trůn i lůžko aj. Činoherní experiment vsadil nejen na údernost slova, důraz položil také na fyzický projev, na křiklavě barevné kostýmy až punk v odívání postav, a vytěžil prostor samotný. Zapojení interaktivní technologie v reálném čase (live cinema) zpřístupňovalo pohled na detaily, ale i na dění v odlehlých částech sklepení. Proces natáčení – zaznamenávání a přenos se stal přirozenou součástí představení, zásadně podpírající tempo celku. A také, ikonickou větu zde zastínila jiná, a to konstatující, že něco shnilého je ve státě Dánském. Hamlet, jeho první představitel, v průběhu večera opustil prostor hry a odešel do vřavy ulic. Do popředí pak vstoupil jiný, svým proaktivním přístupem naplňující očekávání… Tvůrčí tým uchopil klasickou látku z perspektivy současníka, jenž v sobě nese energii vášnivě protestujícího davu. Politický podtext jako by byl hnací silou veškerého konání, manifestem nejen kreativního kolektivu, ale postupně i všech přihlížejících.

Fenomén Gabriadze Theatre

Přijet do Tbilisi a nenavštívit loutkové divadlo Gabriadze by znamenalo ochudit se o dotek hutné historie i současnosti. Divadlo, které je považováno za jednu z kulturních ikon Gruzie, má kapacitu 80 míst a nachází se ve starém městě. Výtvarník a divadelník Rezo Gabriadze jej založil roku 1981 a navrhl pro něj také osobitou budovu. Ta upoutá zrak věží s hodinami, nápisem na fasádě Extra Cepam Nihil Cogito Nos Lacrimare, což lze volně přeložit Ať slzy tečou jen při loupání cibule. Gabriadze svůj repertoár zacílil zejména pro dospělé publikum, tematicky se často vracel do gruzínské historie či ke světové klasice. Mezi dlouhodobě klíčové inscenace tak například patří i zhlédnutý titul Alfred a Violetta (původní premiéra 1981), příběh hluboké lásky na motivy slavné Dumasovy Dámy s Kaméliemi, avšak silně prostoupený sociálním a historicko-politickým kontextem Gruzie. Rezo Gabriadze pro znovu uvedení inscenace stihl upravit texty, v nichž zohlednil odžitou zkušenost z 90. let čili období po rozpadu Sovětského Svazu. Akcentoval nestabilitu, občanskou a ekonomickou krizi, a přesto i v tak konfliktním prostředí zmítaném nejistotou nechal vyvřít romantický vztah. Obnovenou premiéru režijně připravil Leo Gabriadze. Současná podoba navíc reaguje na aktuální politický stav.

Inkluzí k podpoře sounáležitosti a obraně chráněných území

Inkluzivní interdisciplinární projekt FOLKS rozvedl téma chráněných území, která jsou lidmi kultivována a proto bráněna, neboť je v nich nacházena podpora a solidarita. Více jak desítka tanečníků, a to jak profesionálních z většinové společnosti, tak z marginalizovaných skupin se sešla v koprodukční iniciativě gruzínské InForm – Platform for Inclusive Minds a německé organizace SZENE 2WEI. Ve spolupráci choreografů Natia Chikvaidzeho a Williama Sáncheze H. vzniklo angažované dílo o dvou částech: performativní instalace a taneční opus. Více než hodinová událost nechala diváka nahlížet na setkání různorodosti, které hledalo vzájemné porozumění a kolektivní sílu v době všeobecné globální nejistoty, zejména pak gruzínské.

Experimentální událost se začala odehrávat před budovou a pokračovala uvnitř Music and Drama Theatre. Nejprve se na dvoře rozsvítilo jedno ze zaparkovaných osobních aut. Uvnitř seděli dva lidé. Ovšem, vozidlo bylo pokryto hliníkovou folií, a to včetně interiéru! Také všechna další performativní zastavení, která lemovala cestu do pátého patra, kde se později uskutečnilo taneční představení, přinášela hlasitou reprodukci vnitřního monologu, specifický postoj v prostoru či minimalistický pohyb vyjadřující vztah k místu a lidem, sebe sama ke společnosti. Zaznívala potřeba bezmezného, nenárokového přijetí, ohleduplného chování k sobě a druhým, jednoty čelit vnější nepříznivosti.  

Navazující společná část se odehrávala v prostoru, evokujícím zkušebnu se zahalenými zrcadly. Rozlehlý sál dovoloval divákům sedět po dvou vzdálených stranách a sledovat tak nástupy ze všech možných bodů a pohyb rozvíjející se do nejrůznějších směrů. Profesionální tanečníci s jasně čitelným zázemím v technice a se zkušenostmi s inkluzí nijak nepodléhali potřebě exhibovat, ale ani nerezignovali na své kvality. Fragmentární kompozice zahrnovala contemporary dance, pohybové divadlo s důrazem na významotvornost gestiky. Viditelně se například uplatňoval princip zrcadlení, párové kreace s následováním jeden druhého, živých obrazů, vědomá práce s body opory a vzdáleností. Z intenzivního dění a atmosféry sycené zvukovou kulisou s invazivními ruchy se vyjevovala paralela s gruzínským i globálně rozšířeným ohrožováním lidských práv a svobod. Projekt FOLKS, jak z hlediska své otevřené společenské angažovanosti, tak přiznané inkluze byl za mne jedním z vrcholů přehlídky.

Gruzínské setkání s tamější divadelní scénou nabídlo na společensky uvědomělém „břehu“ unikátní vhled do prostoru vytříbené satiry, poetického odboje, ironického nadhledu, trefného sarkasmu a pohled do tváří odhodlaných umělců nevzdat se povýšené moci.

Výjezd do Gruzie se uskutečnil díky laskavé podpoře Národního institutu pro kulturu (NIK) a Asociace divadelních kritiků (AICT/ IATC).