Albánci mají novou perspektivu a dostatek energie, kterou nový cíl vždycky generuje. Najít svoje místo v kulturní Evropě je obrovská motivace. Jejich drajv připomíná začátky našeho „návratu“ do Evropy v devadesátých letech. Tirana pulzuje jako metropole, rozhodně v nejvýstavnější čtvrti Blloku, kde stojí vládní budovy, nejvýznamnější kulturní památky, nové chrámy víry a vyrůstají mrakodrapy. Mimochodem, staví se i velkolepé divadlo s několika scénami. Město se ovšem potýká s přílivem obyvatel a turistů. A hustá automobilová doprava z něj každé odpoledne dělá toxické lázně. Nikde vám ale nepodají špatnou a předraženou kávu! Vliv Italů je patrný na každém kroku.

Divadelní přehlídku pořádaly Quendra Multimedia, divadlo z Prištiny, a Národní albánské divadlo společně s Národním experimentálním divadlem „Kujtim Spahivogli“ v Tiraně. Chtěly ukázat, jaké se v regionu dělá divadlo, jaká jej zajímají témata, jakými prostředky je vyjadřuje a jak spolu divadla přes hranice kooperují. Navzdory tomu, že politická vůle k usmíření v případě Srbska vůči Kosovu není realitou, a kdoví, bude-li kdy. V červnu neproběhl festival Miredita Dobar Dan v Bělehradě, který staví mezi oběma zeměmi pomyslný divadelní most. Zastupitelé města, potažmo ministerstvo pro vnitřní záležitosti, přehlídku před zdivočelými nacionalisty neochránili. Proto ji raději z bezpečnostních důvodů zrušili.

Jedinou nadějí je tedy kulturní diplomacie. Jedním z nejaktivnějších ambasadorů, který se ve všech iniciativách angažuje, je Jeton Neziraj, dramatik a umělecký šéf prištinského divadla Quendra Multimedia. Přirozeně se stal i uměleckým ředitelem festivalu. Má ohromné kontakty po celé Evropě i ve Spojených státech. Jeho hry se hrály nebo hostovaly na mnoha evropských scénách. Téměř každý, kdo přijel, se s Jetonem znal osobně. Přesto ho překvapilo, jaký zájem přehlídka vyvolala. Účastnilo se jí na sto padesát (!) profesionálů – od aktivních divadelníků po kritiky a zástupce divadelního managementu.

Přehlídka měla přirozeně široký, reprezentativní záběr. Nabídla velkou pestrost žánrů; dokumentární divadlo, klasická dramata (Faust, Tartuffe, Vassa Železnovova), ale také nové texty postihující historii dávnou i z posledních třiceti let, kdy Albánie a Kosovo procházely obrovskými proměnami. Také se hodně diskutovalo. Britský dramatik Mark Ravenhill vedl dílnu, v níž se účastníci snažili dramatickou formou reflektovat své postkomunistické zkušenosti. Měla případný název: Post, Post Communist Baby.

I přes nebezpečí značného zjednodušení se v inscenacích daly nalézt společné rysy – nadsázka, groteskní zveličení i surreálná koláž, vědomá větší či menší rezignace na psychologický rozměr postav, časté repetice verbální i scénické, nastolující jiný temporytmus a odlišné prožívání času příslušející jiné mentalitě. Určující byla převážně vnější exprese a v divadelním i hereckém gestu převládal patos.

Zajímala mě především představení s výhradně albánskou tematikou, a tak jich několik zmíním.

Hra Šest proti Turkům Jetona Neziraje měla všechny znaky vypjaté grotesknosti, které jsou dramatikovi vlastní. Ve svých hrách vždy skládá jakýsi patchwork situací a charakterů, zjednodušených do znaků rozličných postojů a emocí. Teprve výsledný puzzle dává dohromady příběh. Postavou může být i kočka se zeleně zářícíma očima, která se ztratí své majitelce. Hledání zvířátka během politického převratu se stane hlavní dějovou osou, na kterou jsou groteskní výstupy, včetně loutkových, navěšené. (Místy jako bych se mentálně ocitla ve filmu Černá kočka, bílý kocour Emira Kusturici). Dramatikovu invenci rozjela faktická událost (což je v jeho hrách časté). Z Prištiny bylo do Turecka deportováno šest intelektuálů obviněných z toho, že jsou příznivci Fethullaha Gulena, aktivisty žijícího v kanadské emigraci, kterého se prezident Erdogan opakovaně snažil dostat zpátky do země a postavit před soud. (Paradoxem je, že hry Jetona Neziraje se nejčastěji hrají právě v Turecku. I na téhle inscenaci produkčně spolupracovali Turci i Srbové.)

Do albánské historie za nadvlády Osmanů diváky vrátilo představení Národního divadla z Kosova The Traitors Niche. Jedná se o adaptaci stejnojmenného románu Ismaila Kadareho, nejvýznamnějšího albánského spisovatele a několikanásobného kandidáta na Nobelovu cenu. Do výklenku / „zrádcova útočiště“ vydlabaného v kameni na hlavním náměstí Konstantinopole nechává sultán umístit hlavy svých odpůrců. Říšský kurýr má za úkol do kapitolu přivést nového adepta – hlavu albánského guvernéra, který nepřestal usilovat o nezávislost své země. Ukazovat cestou vesničanům sťatou hlavu může být pro kurýra slušný přivýdělek, stejně jako podnět k surreálné jevištní koláži.

Národní experimentální divadlo v Tiraně se převážně vyrovnává s tématy z nejtemnějšího komunistického období za vlády Envera Hodži. Otřesná svědectví a celoživotní traumata odkrývalo dokudrama Flower Sajza, postavené na osobních výpovědích žen, které přežily internaci v táborech Berat a Tepelena v letech 1945–1954. Jiný tragický příběh, vzniklý ve spolupráci s Italským kulturním institutem, přinesla inscenace Concert. Ve Skadaru v padesátých letech minulého století zemřel za nevyjasněných okolností skladatel Pol Gjakova. Režim ocejchoval jeho smrt jako sebevraždu. Ale v diktatuře se sebevraždy nepáchají, zazní z jeviště. Gjakova jen toužil komponovat a inscenovat velká světová operní díla, to stačilo režimu k tomu, aby ho pronásledoval.

Tiranská přehlídka ukázala, že se zdejší kulturou máme mnohé společné, ale je tu samozřejmě mnohé rozdílné. Byla to bezpochyby jedinečná zkušenost pro všechny, kdo si před tímto divokým kouskem Evropy nezavřeli dveře…