Divadelní svět Brno (DSB) jako mezinárodní festival vznikl v roce 2010 ze společné iniciativy všech brněnských příspěvkových divadel a Turistického informačního centra města Brna. Jmenované instituce se měly střídat v pořádání akce a podle toho to taky vypadalo: organizační chaos a často jen komerční, programově chatrná nabídka sesbírána bez jasnějších uměleckých kritérií. Tak z větší části festival vypadal do roku 2015, kdy byl svěřen Národnímu divadlu Brno (NdB). Největší moravské divadlo jako jediný garant přehlídky nezklamalo, což se odrazilo v náročněji i pestřeji stavěném programu, moderním vizuálu, perfektní organizaci a konečně i v atmosféře přehlídky, jejíž přítomnost v moravské metropoli poslední roky nepřehlédnete. Právě završená dekáda pořadatelství NdB jako by ukázala možnosti, ale i limity akce, která letos nabídla na šedesát programových položek.

DSB lze bezpochyby zařadit k nejdůležitějším festivalům v zemi (vedle Plzně a Hradce Králové). Svědčí o tom dříve stoupající přízeň publika, které svým rostoucím zájmem reagovalo na vzmáhající se programovou kvalitu kombinující import zahraničních lahůdek i toho nejzajímavějšího z české divadelní provenience. Ochutnat v Brně kvalitní zahraniční produkce během roku či kulturní sezony lze spíše výjimečně a DSB je vlastně ideálním koncentrátem takových příležitostí. Akce si navíc koncem května našla přesnou a dokonalou skulinu v kulturním kalendáři města, kdy to ještě v pozdním jaru a na pokraji léta lidi táhne do divadla.

Dalším plusem je velký počet typově různých jevišť a využívaných festivalových prostorů. To se zase pozitivně projevuje v širokospektrální dramaturgii, která nabízí rozmanité divadelní žánry na nejrůznějších místech. Lidově řečeno: tolik různého a kvalitního divadla pospolu ve městě jindy neuvidíte. V nabídce zdaleka nepřevažuje činohra, zhusta narazíte také na divadlo pro děti, moderní tanec, z hudby vycházející dramatické produkce, objevil se i nový cirkus, pouliční akce a mnoho dalšího. Přiznám se, že letos jsem ovšem v naznačených žánrech viděl i vcelku průměrné české produkce, které vyšší standard přehlídky ponižovaly.

Polské a německé divadlo

DSB se v zahraničních dovozech už léta zaměřuje zejména na polské a německé divadlo (dříve patřil k pravidelným ozdobám Izrael) a právě z těchto zemí také letos přijelo to nejzajímavější. Festivalový highlight pro mne letos představovala inscenace Quanta od jednoho z nejvyhledávanějších polských režisérů Łukasze Twarkowského. Nejen myšlenkově a syžetem, ale zejména technicky neskutečně prokombinovaná show mne strhla, protože byla v mnoha ohledech kolosální. Nešlo jen o délku 190 minutové inscenace a technologický způsob práce, kterým bylo toto multimediální představení servírováno. Dění na jevišti zejména ve čtyřech uzavřených modulech bylo v detailech promítáno nad hlavu účinkujících či do několika pojízdných panelů po stranách jeviště.

Twarkowski takto strhujícím způsobem vyprávěl meziválečný příběh – osudy geniálních fyziků, jako byli Schrödinger, Heisenberg a Bohr či Irène Joliot-Curie a hlavně Ettore Majorana, který záhadně zmizel 25. března 1938. V tomto roce se také celý děj odehrává, ale režisér se podobně jako zobrazovaní hrdinové snažil hmotný divadelní svět rozbít na subatomární prvky. Termín „kvantum“ znamená nejmenší, dále nedělitelné množství: jde o samotné prazáklady veškeré existence hmoty.

Nešlo však jen o mimořádně napínavý příběh o kvantové fyzice a elementárních částicích, ale o atomech a kvarcích zobrazované doby. Touto monstrózní inscenací proudily osudy, myšlenky, čas, budoucnost se vsakuje do minulosti, která vyvstává z toho, co se teprve stane… Místy budou namístě kritikovy výtky vůči občasné přechytřelosti sdělení a několika koncům této doslova celovečerní inscenace.

Mne ale nestrhla pouze demonstrace jevištních fines a techniky či zajímavá popularizace dějin vědy. Největším diváckým magnetem pro mne byla dokonalá synergie všeho: organizování dění na jevišti, technologií, mimořádného herectví a kvant postřehů o lidském životě, který se někdy štěpí jako jádro uranu při řízené jaderné reakci… Mimořádné spolupůsobení jmenovaných složek se mi složilo v divadelní zázrak, který mne dovedl k hluboké emoci doznívající ve mně ještě několik dnů.

Médea, cizinka a současnice

Na festivalu DSB někdy bývají jako události neprávem anticipovány inscenace ze zahraničí. Také domácí produkce však může oslnivě zazářit. Domácí festivalovou jedničkou pro mne byla ostravská Médea. Národní divadlo moravskoslezské nabídlo slavnou Eurípidovu tragédii Médea v režii Jakub Šmída. Slavná hra o nejodpornější ženě mezi matkami v tomto provedení už srší novým překladem Matyáše Havrdy a Petra Borkovce. Tady ale nejde o tradičně inscenovaný střet vražedkyně vlastních dětí, líté cizokrajné barbarce a jedné z nejmocnějších kouzelnic řeckých mýtů s vlastním manželem Iásonem, který v tragédii prezentuje vyspělost a uvážlivou racionalitu civilizace Řecka.

Šmíd ve své inscenaci rýsuje fatální souboj bezmála současné ženy, která svému mladému mužíčkovi obětovala doslova všechno: někdejší vlastní rodinu a de facto i kariéru. K té naopak dopomohla Iásonovi, který se ale posléze zakouká do mladší krásky a své ženě bezostyšně tvrdí, že jejich rozchod bude to nejlepší pro královské a budoucí vladařské blaho obou jejich synů Mermera a Feréta. Zuřící Médea žádá narovnání a spravedlnost, svého vychytralého muže srazí tím, že vybije jeho nejbližší rodinu včetně obou ratolestí… Kromě režijního výkladu mě na Šmídově inscenaci moc bavilo ústřední duo: opravdu podmanivá, chladně úskočná Petra Kocmanová v hlavní roli (zpočátku v pánském pyžamu) a naivní, ještě spíše po moci a uznání bažící puberťaček Iáson Robert Finta. Kocmanová si za přesně a srozumitelně strukturovaný výkon nezatemněný žádnou patetickou hyperbolou zaslouží nějakou z oborových cen. 

Šmíd se primárně soustředil na konflikt ústřední dvojice, ale dokonalé bylo i jeho použití chóru, tady ženského sboru hotelových pokojských, které jsou zřejmě jako Médea často cizinky, zřejmě také matky (samoživitelky?), pracující možná načerno za hranicemi svých orientálních pravlastí. Proto také vyrážejí (někdy i na half playback) působivé zpěvy, které střídají voiceband a operní sborový zpěv; v jazykové výbavě též češtinu, řečtinu i Médeinu mateřskou gruzínštinu. Scénograf Petr Vítek zasadil děj do rozpadající se hotelové haly, tento královský palác má hodně trhlin nejen na stropě, odkud zatéká… Skvělé přeložená i vyložená, zahraná i vizuálně zpracovaná verze antiky vedla k velmi silné inscenaci.

Letos se neztratili ani zavedení miláčci publika z Theater Bremen, kteří do Brna přijeli s inscenací Because the Night: Patti Smith. Dvouhodinový inscenovaný koncert a životopisné pásmo o jedinečné umělkyni Patti Smith ale nebylo jen edukačním, životopisným divadlem prokládaným hity. Vlastní text inscenace mi zrcadlil a postihoval spolu s použitými písňovými texty jedinečnou, specifickou jemnost a poetičnost tvorby této zpěvačky, básnířky, hudebnice a aktivistky v boji za lidská práva v jedné osobě. A to mne strhlo nejvíce: básnivý způsob písňového vyprávění ani skvělá muzika jedné z prvních trubadúrek punku a nové vlny vůbec nestárnou, nejsou vyšisované a stále míří zcela přesně na srdce lidí bez rozdílu věku… A mladí němečtí herci pro mne byli herecky i pěvecky k sežrání, publikum účinkující na závěr odměnilo nejdelším aplausem ze třinácti festivalových produkcí, které jsem viděl.

Někdejší umělecky skomírající festival s mizerným renomé a mizivým diváckým zájmem i s nulovou podporou státu vzhledem k bídnému hodnocení v grantovém řízení se restartoval už před časem ve funkční a fungující, oficiálními místy podporovanou a publikem vyhledávanou akci, jejíž letošní ročník pulzoval o něco méně než ve dvou minulých letech. Divadelního svět Brno však i nadále představuje skutečně jedinečné území, v němž se divák s nejrůznějšími chutěmi a požadavky cítí komfortně.