Festivaly 6. 10. 2025

FESTIVAL: Rozmanité podoby nonverbálního divadla na Théseově lodi

Veronika Holečková

Podle nejaktuálnějších dostupných statistik NIPOS z roku 2023 disponuje Česká republika 144 divadelními a tanečními festivaly. Najít proto unikátní koncept, zaplňující nepokrytou skulinu v reprezentaci různorodých divadelních odvětví, se dnes, v přehlcené době, jeví téměř nadlidsky. Jenže Matějovi Petrákovi se to povedlo a letos zavítal do pražských vod s již třetím ročníkem festivalu nonverbálního divadla Théseova loď.

Možná si říkáte, že v množství realizovaných festivalů se zcela jistě našel prostor pro nonverbální divadlo a měli byste pravdu – v Poličce se každý rok pořádá velkolepý MIME FEST, doprovází ho kolínská Gasparáda, v roce 2022 HAMU pořádala MyMime a prvky nonverbálního divadla bychom našli i v pražském festivalu Nová generace. Stálý a čistokrevný pražský festival nonverbálního divadla odehrávající se na lodi byste však hledali jen těžko.

Théseova loď spadá pod křídla již zmíněnému Petrákovi (herci, akrobatovi a mimovi působícímu (kdysi) v souboru Losers Cirque Company či (dnes) v Laterně magice Národního divadla, kde byl v letošním roce oceněn Cenou generálního ředitele pro mladé talenty do 35 let. Tento mladičký festival se mu letos podařilo realizovat v plné míře tak, jak byl zamýšlen. Původní dva „demo“ ročníky byly buď nekonzistentně roztříštěny do různých dní, nebo je zhatila potopa, což přispělo i k tomu, že se o festivalu (k jeho smůle) příliš nemluvilo.

Letos poprvé se Théseova loď dostala do širšího povědomí a na konci září rozzářila na pražské náplavce Loď Tajemství (náležící Divadlu bratří Formanů), kde se během čtyř dní představili noví i zkušení, čeští i světoví umělci pohybující se na poli nonverbálního divadla. Ariadninou nití celého festivalu pak byl jeho hlavní organizátor Mates Petrák, který coby kapitán každý večer moderoval, navigoval příchozí a se vřelostí jemu vlastní opečovával publikum. Mimo jiné i vybízel k aktivní participaci na budoucí podobě festivalu ve formě vzkazů v lahvi, které kdokoliv mohl v průběhu zanechat.

Festival byl zahájen decentním procházkovým průvodem umělců (chůdaře, buskera, akrobatů, klaunů), kteří obveselovali stmívající se Prahu a vyzývali k účasti na následném komponovaném večeru s názvem Koráb bláznů. Ten obsahoval „ochutnávky“ performerů věnující se pantomimě, fyzické komedii nebo moderní magii. Zahajovacím večerem provázel Marek Frňka, člen nezávislého divadelního souboru Ductus Deferens vzniklého na DAMU, který zpestřoval přechody mezi jednotlivými etudkami svými prostými, autentickými vstupy s příjemně rozpačitým a inscenovaně nervózním humorem. Pantomimu reprezentovala Kateřina Vernerová, studentka HAMU a absolventka rezidence v Ekvádoru, kde se věnovala tělesnému mimu pod vedením Martina Peñy. Během komponovaného večera představila dvě krátké scénky – zábavný pohybový gag Slunečnice a abstraktnější Dotek, přičemž v obou předvedla svůj cit pro pohyb, a především žensky křehkou ladnost. Výrazněji se projevila během třetího večera se svou hravou performativní přednáškou Dotýkat se mraků. V ní publikum sympaticky a s osobitě nadšeným zápalem seznámila s teorií tělesného mimu Étienna Decroux – teoretické definice zjednodušila na čtyři pohybové typy, které nejprve objasnila a následně demonstrovala v praxi, aby byly pro publikum srozumitelnější.

Vedle Vernerové zastoupila pantomimu v programu umělkyně Ivana „Yf“ Kalová, která uchvátila nápaditou detektivní hříčkou Whodunit, v níž coby zhmotněné klišé noirové ženské detektivky řešila případ vraždy. Vyjma nepříliš čitelné expozice zrození, se jednalo o skvělý počin kombinující stereotypní prvky noirové detektivky (balonový plášť, kouření spousty cigaret, propojování indicií prostřednictvím provázku) ve spojení se zdařile ztvárněnými pantomimickými gesty a proměnami. S lehkostí proměnila držení těla a okamžitě se z ní stala odlišná postava; jemným posunem v grimasách pak se stejnou lehkostí změnila náladu scény z důmyslného zamyšlení v napětí. K působivosti díla přispělo mimo jiné i arénovité sezení, které Kalová využila k interakci s publikem. K tomu nelze opomenout přítomnost výtečné živé hudby (Petra Brynychová, Milan Dotlačil, Viktor Sabol) a umně využitého lightdesignu (Lukáš Klíma), kdy obě složky značným dílem přispěly k utvoření patřičné atmosféry.

Vedle pantomimy se v komponovaném večeru představila i fyzická komedie v podání dvou zahraničních hostů. Jedním z nich byl slovenský performer Anton Eliáš, který v humorném skeči Hasič o obyčejně neobyčejném dni hasiče prezentoval svůj pohybový talent, v němž vynikal především smysl pro detail. V jeho precizním pohybovém uchopení se abstraktní koncepty zhmotňovaly před očima a zapojením spousty nečekaných vtipů dal dohromady příjemně odlehčenou jednohubku, která nejen bavila, ale především vedla k obdivu nad schopností vědomého ovládání i těch nejmenších částí těla.

Druhým hostem byl novozélandský umělec Trygve Wakenshaw, jehož jméno se často skloňuje ve spojení s Divadlem v Řeznické, kde kromě svých show uvádí i různé workshopy a představení zahraničních představitelů pantomimy a fyzické komedie. V rámci Théseovi lodi si Wakenshaw připravil zábavnou etudku Poor man, v níž se ukázal jako mistr práce s publikem – na základě jednoduchého obrazu chudáka žebrajícího o almužnu dokázal dle potřeby zkracovat či prodlužovat jednotlivé gagy (opakované kašlání jako znak vlastní chudoby, sestřelování jablka z hlavy diváků) a nenásilně s příchozími interagovat tak, aby se bezostyšně zapojili a svou účast si užili. Wakenshawův humor se kromě hravé práce s vlastním pavoukovitým tělem zakládal na zvukové pantomimě, kterou trefně vystihoval a zvýrazňoval danou situaci. Hravá prostota jeho projevu a schopnost navázat se na přítomné mu získali nejbouřlivější potlesk večera.

Rozmanitá škála podob nonverbálního divadla

S trochu odlišným druhem komedie zavítal na festival během předposledního dne soubor FysioART ve spolupráci se studenty HAMU v zábavné hříčce Čí je to dort?, která vycházela z principů tradiční italské commedie dell’arte. Předvádět na divadle „dell’artku“ ve své téměř nejryzejší podobě není v dnešní době úplně běžná praxe. Úchvatné na celém počinu proto je, že se tvůrci vrátili ke kořenům a využili typické postavy (Pantalone, Innamorati, Dottore, Harlekýn, …) společně s obdobami tehdejších masek a komedii založené na pohybu. Scénu ovládli výstředně zdařilé herecké výkony, které s sebou nesli neřízenou dávku třeštění, nadšení a humoru, které jsou tomuto žánru vlastní.

Neobvyklou, ale velmi originální součástí komponovaného večera byli i Anna Weisová a Adam Kotinský, dva současní představitelé moderní magie. Výstupy obou dvou byly vystavěny na propojení působivého lightdesignu navozující mystickou atmosféru s karetními triky a tanečně-pohybovou složkou. V obou případech šlo o efektní podívanou, v níž se karty objevovaly, mizely, měnily barvu, či létaly vzduchem za doprovodu vizuálně úchvatných choreografií, které měl Kotinský doplněné o vhodně zvolený hudební podklad.

Kotinský vystoupil ještě během druhého festivalového dne svou sólo show Umění moderní magie, která však oproti jeho prvotnímu výstupu nebyla tak zdařilá. Triky s kartami byly sice stále značně působivé, avšak charisma typické pro profesionální kouzelníky bylo značně rozmělněno. Povídací výstupy mezi jednotlivými kouzly (do nichž se kromě karet pokoušel zapojit i mentální magii) působily zdlouhavě, redundantně a melancholická hudba Abela Korzeniowského ve spojení s humorem vedenými rozhovory s dobrovolníky příliš nekorespondovala s danou atmosférou. Že má Adam Kotinský potenciál, o tom není pochyb, ale zdá se, že zrovna na Théseově lodi neměl příliš šťastnou ruku.

Poslední den se na prknech lodi objevil i sám kapitán Matěj Petrák s Vim Kolektivem ve vizuálně opojné loutkové inscenaci Sjen, která se věnovala světu mytologických postav a starému Slovanstvu, což se pokoušela hravou formou přiblížit i nejmenším divákům. Tečku za festivalem pak udělal muzikant TomBre se svým live looping setem, díky kterému dokázal sám sobě být celou kapelou a v duchu uklidňující indie hudby, střídavě s lehkými funky melodiemi, se rozloučil s letošním ročníkem festivalu.

Třetí rok Théseovy lodi by si zasloužil větší zájem publika, letošní účast nebyla valná. Výjimečnost tohoto festivalu totiž netkví pouze v konceptu využití lodních prostor, ale především v komorně vřelé, téměř až „domácké“ atmosféře, která na ploše několika málo dní zpřístupnila široké veřejnosti rozmanitou škálu podob nonverbálního divadla v čele s talentovanými umělci a umělkyněmi, o jejichž působení se vně jejich vlastních kruhů ví jen málo. Doufejme, že se po letošním ročníku podaří tento problém překonat a Théseova loď popluje dál.

Matěj Petrák: Koráb bláznů, festival Théseova loď 24.září 2025.

Adam Kotinský: Umění moderní magie, režie: Adam Kotinský, festivalu Théseova loď 25. září 2025.

Ivana Kalová: WHODUNIT. Autorka a performerka: Ivana Kalová, vedoucí představení: Roman Horák, dramaturgie: Mates Petrák, light design: Lukáš Klíma, hudba: Petra Brynychová, Milan Dotlačil, Viktor Sabol, festivala Théseova loď 25.září. 2025.

Kateřina Vernerová: Dotýkat se mraků. Režie a účinkující: Kateřina Vernerová, festival Théseova loď 26. září 2025.

Hana Strejčková: Čí je to dort? Námět a režie: Hana Strejčková, uvedeno v rámci festivalu Théseova loď 26.9. 2025.

Vim kolektiv: Sjen. Tvorba: Mates Petrák / Jiří N. Jelínek, Helena Urban, Jakub Urban. Masky, loutky, kostýmy: Ondřej Menoušek, Dora Krátká, Adam Krátký, Jonáš Vlasák a kolektiv. Uvedeno v rámci festivalu Théseova loď 27.9. 2025.

Přihlášení

E-mail povinné Heslo povinné Zapamatovat si mě na tomto počítači