Už se zvolna stmívá, když se dveře Nové synagogy na Palmovce otevřou dokořán a z ní vyjdou tři vysocí kluci. Chůzí sebevědomou tak, až mě z ní mírně zamrazí, si to namíří mým směrem. Zvolna si vytahují cigarety a jeden z nich do větru pronáší: „Víš, proč bych nechtěl skončit v kriminále?“ Odpověď už neslyším – mou pozornost upoutá ten, který se od nich odpojí. Přistupuje totiž k dalšímu chlapci ze skupiny, který sedí osamoceně na obrubníku opodál a téměř až mateřsky se ujišťuje, že se má dobře. Všichni jsou to kluci z pasťáku a právě se chystají nám odhalit své pohnuté osudy, k čemuž jim dopomohla Apolena Vanišová ve své dokumentární divadelní instalaci Parsifalové II.

Pokud jste viděli projekt Národního divadla Young Takže asi tak, pak víte, že skupiny dětí a mladistvých přicházejících z institucí, jako jsou například dětské domovy, bývají často obtěžkány nesmyslnými mýty a stereotypy. Podobně jsou na tom i mladí lidé pocházející ze zařízení pro výkon ústavní výchovy, tedy z pasťáků – často se s nimi pojí představa neovladatelných gaunerů, kteří jsou společensky determinováni být součástí spodiny bez budoucnosti.

Česká performerka a režisérka Apolena Vanišová v rámci loňského ročníku …příští vlna/next wave… přišla s projektem Parsifalové I, v němž představila osudy pětice chlapců z pasťáku, aby rozmělnila výše zmíněný stereotyp a mimo jiné poukázala na to, jak pohnuté a nespravedlivé osudy tuto pětici do výchovných institucí dostaly.

Parsifalove II režisérky Apoleny Vanišové Foto Kamil Košun

Parsifalové II pracují se stejnými příběhy – opět se setkáváme s Patrikem, Vláďou, Davidem, Kubou a Mildou, kteří si v životě prošli strastmi dysfunkčních rodin, týrání, nevhodných přátel, rozvodových soudních sporů či svědectví úmrtí vlastního rodiče. O svém životě promlouvají ústy Pavla Neškudly – citlivě a s ostýchavostí vlastní dospívajícím, kteří sdílejí traumatizující zkušenost. Jeho projev je prodchnut drobnými zadrhnutími, zaváháními či vhodně zvolenými prodlevami v nejzávažnějších bolestivých místech, což umocňuje dojem přirozenosti.

Vanišová rozšířila divadelní instalaci o autentické záběry interagujících chlapců, o jejichž životních peripetiích jsme se dozvěděli z Neškudlova přednesu. Společně s nimi v tomto druhém promítání posloucháme zjednodušený a humorně podaný příběh rytíře Parsifala. Ten představuje ústřední motiv celé instalace a v jeho příběhu lze nalézt mnoho symbolických rovin prolínajících se se životy výše zmíněných mladíků. Nejvýrazněji vyniká rovina konfrontace sebe sama s tím, kdo jsem a kým chci být – i Parsifal se totiž rozhodne odhodit šaškovský kostým a stát se rytířem, podobně jako se kluci z pasťáku rozhodli konfrontovat svoji temnou minulost, vynést ji na světlo a pokusit se jít dál.

V tomto směru využívá Vanišová prostor a divadelní prostředky jako formu očistného rituálu – v jednotlivých částech synagogy se totiž nacházejí plátna či jiné objekty, po nichž aktéři malují. Přebarvují buď bílou na černou, či černou na bílou barvu, z čehož lze vyčíst symbolické odkrývání vlastního nitra či smiřování se s vlastní minulostí.

Parsifalové II v Nové synagoze na Palmovce Foto Kamil Košun

Akt malování lze považovat za středobod veškerého dění – účastníci instalace se mohou volně pohybovat kolem aktérů a pozorovat pozvolna vznikající niterné umění. Silný dopad má například židle, která se pojí s příběhem jednoho z chlapců, v němž byl jako malý k tomuto objektu připoután svou příbuznou a v rámci instalace ji podle svých představ přemalovává.

Intenzitu prožitku umocňují i ručně psané citace na plátnech po stěnách, které odkazují k jednotlivým osudům a zvýrazňují mnohdy ty nejintenzivnější momenty, jako například: „Nejlepší doba byla, když jsem byl ještě dítě, když mě máma měla doopravdy ráda.“

Dívat se na chlapce, jak soustředěně vedou jednotlivé tahy štětce, v sobě neslo jakousi hořkosladkou pachuť. S ozvěnou jejich příběhů se totiž nese i forma lítosti nad trpkostí jejich životů. Na druhou stranu jej doplňuje úlevný pocit, že každý z nich měl dostatek odvahy na to sdílet svůj příběh a poslouchat ho ve veřejném prostoru spolu s ostatními.

Vanišová příhodně zvolila prostor synagogy coby sakrálního prostoru, v němž dochází formou zpovědi k obnažení duše – tak jako je tomu v případě mladých z pasťáku. Sdílením svých osudů dávají najevo, že už se dál neskrývají v parsifalovském kostýmu šaška, nýbrž jsou připraveni stát se oněmi zmíněnými rytíři. A jak prohlásil jeden z chlapců: „Zítra to snad nebude takový jako dneska.“

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.