Premiéra opery Proč je taková? na Štvanici. Zleva Eva Esterková (Rose), Tereza Papoušková (Rosemary) a Joe (Michael Skalický)                         Foto Daniel Kvapil

Ovšem opera v produkci spolku RUN OPERUN, založeném v roce 2015 režisérkou Veronikou Kos Loulovou, se nepodobá tomu, co si obvyklý fanoušek tohoto žánru představí. Spíše než ke klasické romantické opeře pro velké scény má blíže k performačnímu experimentu. Spolek vyznává (pro mne) mnohé sympatické hodnoty. Třeba tu, že fandí mladým talentům a podporuje je (především režisérky, které nemají v operním světě příliš šancí) a že vyhledává původní současná témata a nové tvůrce v různých uměleckých oborech. I když se spolek genderově nevymezuje, v mnohých profesích zde figurují právě mladé ženy. Tato východiska byla bezpochyby dobrým impulsem pro spolupráci s festivalem divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy.

Jako by se v inscenaci Proč je taková? protnuly všechny aspekty a východiska práce mladých tvůrkyň, které se neváhají vrhnout do experimentu a dodat mu esprit, jiskřivou energii a bezpochyby nevídané téma. Autorkou libreta a režisérkou projektu je Bára Viceníková, nedávná absolventka brněnské JAMU. Ta na sebe již upozornila několika zajímavými experimentálními projekty, které byly v Praze k vidění. Ať už je to Kuchyňské porno spolku Nebojsy (hostování v divadle Akropolis), nebo autorská inscenace o svérázném německém performerovi Nomi ve Studiu Hrdinů, v níž se v hlavní a jediné roli představila Tereza Hofová (hudebně na této inscenaci spolupracovala Natálie Pleváková, která se podílela i na nejnovějším díle).

Viceníkovou zaujal příběh vzorové rodiny Kennedyových a osud Rosemary, jednoho z devíti dětí podnikatele a politika Josepha Kennedyho a jeho manželky Rose Fitzgerald. Rosemary se narodila s psychickým handicapem (údajně byla přidušena při porodu), ovšem v době jejího narození (1918) a dospívání nebyla její porucha správně diagnostikována, a tak jí otec Joseph za účelem jejího „zklidnění“ nechal udělat lobotomii. Ta se však nezdařila a dívka se po operaci mozku ocitla na úrovni dvouletého dítěte, na které zůstala po zbytek života. Paradoxem je, že v tomto stavu přežila velmi dlouhou dobu a zemřela až v roce 2005 ve věku 86 let. V rodině, ve které se její dva bratři, J. F. Kennedy a Robert Kennedy, chystali na skvělou politickou kariéru (a oba pak v 60. letech zemřeli po atentátu), se o Rosemary nemluvilo a dlouho o ní veřejnost nevěděla. Matka Rose (dožila se požehnaného věku 104 let!) se svědomitě starala o kariéru svého muže a svých synů a o Rosemary, uklizenou do ústavu, nejevila žádný zájem. Údajně ji navštívila až po dvaceti letech od operace a teprve tehdy zjistila, nakolik ji lobotomie poškodila.

Doktora, který způsobil zkázu, si rovněž zahrál a zazpíval Michael Skalický. Foto Daniel Kvapil

Opera Proč je taková? sleduje život Rosemary především v krátkém úseku jejího života, kdy po neúspěšných pokusech ji zklidnit a vzdělat v péči řádových sester, se řešení ujme otec, který ji předá ďábelskému doktorovi. A ten na ní vykoná lobotomii.

V operním provedení jde o komorní záležitost pro tři postavy – rodiče Rose a Joea hrají a zpívají Eva Esterková a Michael Skalický, Rosemary ztvárňuje Tereza Papoušková. Hudbu k libretu Báry Viceníkové složily dvě ženy. Tu pro nástrojové provedení zkomponovala Darja Kukal Moiseeva, o elektronickou hudbu se postarala Natálie Pleváková. Malý orchestr pod vedením Vojtěcha Červenky má zvláštní složení nástrojů – akordeon, violoncello, vibrafon a perkuse, klarinet a basklarinet a syntezátory. Díky dynamice a perfektnímu provedení kontrastoval hudební minimalismus a precizně frázované pěvecké linky (na hranici deklamace) se střídmě dávkovanou emocionalitou bohatých harmonií. Ty vyvolávaly na téměř holé scéně, definované pouze dvěma pohyblivým stěnami a oscarovým stupínkem, efekt srovnatelný s úryvky symfonické básně.

Pokud jde o herecké a pěvecké provedení opery, všímala jsem si, jak výrazně dokážou účinkující propojovat pěvecký výkon s výraznou hereckou akcí. Jak jsme se dozvěděli na diskusi po představení, součástí přípravy byl herecký workshop Lucie Rossi podle Meisnerovy metody, který měl přispět k autenticitě výkonů hlubokým průzkumem tématu. To se podařilo velice dobře. Postavy rodičů od počátku naznačují, jak rodina Kennedyových fungovala. Neustále se hrálo divadlo pro veřejnost a byl jednoznačně kladen důraz na výkon. Do tohoto konceptu se však pomalejší a dětsky spontánní Rosemary svým hlasitým smíchem a nešikovností nehodila. Tereza Papoušková ji ovšem obdařila půvabem, naivitou a spontánností, které divákovi umožňují emocionálně prožívat její příběh, v němž byla bez viny potrestána, a to navždy. Doktor (Michael Skalický ztvárňoval kromě Joea i tuto postavu) nejprve vrazí nešikovně a surově do pusy Rosemary šroubovák a poté skrze oko vyřadí její mozek. A „velké dítě“ se navždy změní v doživotní loutku. Osobně se mě dotkl především závěr, kdy herečka opakuje svou básničku o „dutých lidech“ a hledá porozumění u publika. Seděla jsem uprostřed první řady, a tak se mi Rosemary rozplakala v klíně a já se – pochopitelně – rozplakala s ní.  A tak, i když současnou operu nevyhledávám, to byl pro mě silný zážitek.

Normalita a její úchylky, vztah rodičů a handicapovaného dítěte, odpovědnost za potomky, citlivost vůči nim a další motivy týkající se péče a lásky v rodině, škatulkování, jak má správná rodina a správný vztah fungovat, se staly hlavními tématy následné, hodinu trvající diskuse. Věnovala se nejen vzniku inscenace, ale především různým aspektům fungování handicapovaného dítěte v rodině, možné pomoci i tomu, jak si s takovými situacemi poradit v dnešním světě a při dnešním stavu medicíny.  Účastnily se jí režisérka inscenace a představitelka Rose, ale také dvě zástupkyně spolku Nevypusť duši. Ten se zabývá problémy spojenými s duševním onemocněním, nejrůznějšími aspekty života lidí s takovým postižením a především možnostmi pomoci. (Více na www.nevypustdusi.cz.)

I když původně plánovaná první performance prvního dne s názvem Senescence, která se měla odehrát před Vilou, pro nemoc performerky Jane Scalabroni na poslední chvíli odpadla, „Nextka“ odstartovala v plném lesku.

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami

RUN OPERUN: Proč je taková?
Libreto, režie a dramaturgie Bára Viceniková, hudba Daria Kukal Moiseeva, Natálie Pleváková, kostýmy a scéna Anna Pospíšilová, make-up Justina Urbanová, lightdesign: Miriam Čandíková, hudební nastudování a dirigování Vojtěch Červenka.