V  hlavním programu  v rámci plzeňského festivalu se v Moving Station několikrát odehrálo loutkové představení SOUDRUŽKY S KROUŽKY, jehož tvůrci jsou Dominik Migač,  Marta Hermannová a Jan  Pichler.

Stejně jako v případě předchozích Migačových projektů (mj. spolupracoval s Hermannovou před časem na inscenaci Zlín z Baťovské éry) jedná se o miniaturu, v níž je kromě tématu důležité především to, jak je celá věc udělána (a nikoli náhodou zvou protagonisté po představení do zákulisí, aby se „podívali na loutky“, což jeoblíbená kratochvíle především na Loutkářské Chrudimi).

Marta Hermannová v loutkovém představení Soudružky s kroužky         Foto archiv festivalu

V tomto případě zvolili tvůrci (či snad podle nových pravidel tvůrstvo?) pohled do 80.let minulého století, v období přípravy poslední spartakiády v roce 1985. Jestliže v představení, kde je použito minimum slov, zazní těšení se na další spartakiádu, víme, že ta v roce 1990 vlastně nebyla, i když masová cvičební akce se odehrála pod názvem Pražské sportovní hry.

Vzhledem k tomu, že všichni, kdo se na realizaci inscenace podíleli, se narodili už za nové doby, jedná se pro ně vlastně o historii. A jak to bývá, zobrazení historie na scéně oplývá mnohými zjednodušujícími klišé, která by přiblížila neznámou dobu prostřednictvím zapamatovatelných symbolů. To je samozřejmě na inscenaci patrné – ať už jde o šedivost a bezvýchodnou nudu prakticky prázdných městských ulic, nedostatek zboží, fronty na banány, všudypřítomných plakátů „Se Sovětským svazem na věčné časy…“, a samozřejmě spartakiádu jako symbol manipulace lidem a povinného masového radování se z pohybu. Ano, to vše tady bylo, a tak inscenace vhodně otevírá prostor pro diskusi nad tím, jak tenkrát bejvávalo…

Vše se odehrává na miniaturní scéně, kde Dominik, Marta a Honza manipulují velmi dovedně s loutkami a artefakty většinou plochými, tedy 2D. Sympatické hračičkářství a množství vizuálních gagů zdánlivě dětskou hru povyšuje v  zajímavý umělecký zážitek.

Děj je jednoduchý – soudružka ze sídliště, které propůjčila podobu herečka Dita Kaplanová,  ve „slušivém uni kostýmku“ putuje šedivým městem, nasedá do starodávné Karosy, zastaví se ovšem také ve frontě na banány, či v módním obchodním domě Kotva, a posléze se pro diváka stává jen jednou zástupkyní armády tehdejších soudružek, když je zmnožena do spousty stejně oblečených a stejně jednajících replik sebe samé.  Vrcholem této unifikovanosti a masovosti je pak spartakiádní výstup. A tady vidím prostor pro polemiku a diskusi. Spartakiáda bezpochyby byla  ve své době ideologickým plakátem úspěchů socialismu a ukázněnosti mas, která neměla  a nemá ve světě obdobu, nicméně většina účastnic jakékoli z nich, s nimiž jsem se setkala (sama jsem nikdy na spartakiádě necvičila), na dobu přípravy a realizace akce, a s tím spojené zážitky vzpomínala jako na důležitou životní událost. K tomu jen pro úplnost připomeňme, že spartakiáda je jen převlečenou verzi někdejších sokolských sletů a myšlenky Miroslava Tyrše z 19.století (!).

Z mého pohledu právě takové představení pro mladé lidi, kteří dobu nepamatují a mnohé z předvedeného jim může připadat jako retro sci-fi, může nastartovat zajímavou diskusi nad dne suž historickým tématem, jak se žilo za socialismu.  V informační změti, kterou na nás ze všech stran pálí média, by z tohoto podnětu mohla vznikat zajímavá setkání, konfrontace pohledu mladých a starších, a třeba by i ubylo nadávajících na dnešní dobu.