Festivaly
FESTIVAL: Kde jsou čeští divadelní influenceři?
DN
Právě probíhající 33. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo (10.–18. září v Plzni) hostil diskusi Konec divadelní kritiky ve většinových médiích?, pořádanou Divadelními novinami. Před zaplněným sálem se pod vedením šéfredaktorky Divadelních novin Jany Machalické řešilo, zda je ještě vůbec možné psát fundovaně o divadle v tištěných denících, proč umělecká kritika ztrácí místo v médiích obecně a jak na tento trend reagují vysoké školy.
Debata, které se kromě renomovaných divadelníků, kritiků a publicistů zúčastnilo také množství studentů, tak otevřela klíčovou otázku: jak má kritika fungovat v éře sociálních sítí a zrychleného online obsahu?
Šéfredaktor dvouměsíčníku Svět a divadlo Jakub Škorpil upozornil na zásadní proměnu: rychlý status na Instagramu může mít pro diváka větší dosah než půlstránková recenze v novinách. Podle něj je těžké stanovit, co dnes vlastně nese větší váhu – zda tradiční kritika, nebo okamžitá reakce na sociálních sítích.
Diskuse o divadelní kritice ve foyeru Nového divadla - šéfredaktor Světa a divadla Jakub Škorpil Foto DNDivadelní kritička, teoretička a zakladatelka blogu Podhoubí Barbora Etlíková zdůraznila, že print není pouze doménou starší generace. Jako příklad uvedla časopis Svět a divadlo, který dokáže přitáhnout mladé autory i čtenáře právě proto, že nabízí exkluzivní tištěný prostor.
Radmila Hrdinová, dlouholetá divadelní kritička deníku Právo a novinky.cz, popsala konkrétní problémy, s nimiž se kritika v současných tištěných médiích potýká: texty se smrskly na 1 500 znaků včetně titulku a perexu, což prakticky znemožňuje hlubší analýzu, obsah je navíc maximálně čím podřízen čtenosti na webu, nikoliv kvalitě.
Divadelní kritičky Radmila Hrdinová a Barbora Etlíková Foto DNKultivovaný a zajímavý pohled mladší generace přinesla jedna ze studentek DAMU z Katedry teorie a kritiky, když přiznala, že i když touží číst delší analýzy, těžko si na ně v záplavě rychlého obsahu udrží pozornost. Za klíčové proto považuje hledání kompromisů – například prezentaci obsáhlejších textů přístupnější formou na sociálních sítích.
Helena Havlíková, pedagožka a operní publicistka mimo jiné Českého rozhlasu Vltava, ze své pedagogické praxe potvrdila, že mladí lidé dnes sledují primárně sociální sítě. Zkušenost z Českého rozhlasu ale podle ní ukazuje, že pokud je obsah kvalitní, jsou ochotni věnovat se i půlhodinovým podcastům.
Děkanka DAMU Daniela Jobertová pak zdůraznila nutnost posunout kritiku také do audio a audiovizuální podoby. Podle ní by se kritici měli učit nejen psát, ale i mluvit a přesvědčovat vlastním hlasem, podobně jako je tomu v zahraničí, kde jsou běžné pravidelné diskuse kritiků v podobě sériových pořadů.
V debatě se otevřela i otázka role veřejnoprávních médií. Jakub Škorpil a Jana Machalická kritizovali Českou televizi za zrušení všech kulturních magazínů a za orientaci na lifestylovou produkci, Helena Havlíková naopak upozornila, že Český rozhlas na stanici Vltava stále prostor kultuře dává, mimo jiné pořadem Mozaika, i když například Radiožurnál už od něj spíše upustil.
Překladatel, odborný redaktor v NIK a dramaturg plzeňského festivalu Michal Zahálka pak přinesl optimističtější tón: připomněl, že za dobrou kulturní rubrikou vždy stojí konkrétní osvícení lidé a že kvalitní kulturní rubriky lze najít i v komerčních médiích, například svého času na Seznam Zprávách.
Debata, vedená šéfredaktorkou Divadelních novin Janou Machalickou, otevřela otázky o smyslu a budoucnosti divadelní kritiky v éře sociálních sítí a rychlého online obsahu. Skončila s jasným výsledkem: print poskytuje hloubku a prestiž, online pak nabízí rychlost a dosah. Budoucnost tedy spočívá v kombinaci obojího – v hledání nových formátů, které dokážou zachovat kvalitu, ale zároveň osloví i posluchače, kteří mají rádi podcasty, a také generaci vyrůstající na sociálních sítích.
-bed-
Foto náhledového obrázku: Divadlo Plzeň