Mundruczó nezklamal ani letos. Jeho Parallax o bolestném údělu židovství je na jedné straně brutální a nemilosrdná podívaná, na straně druhé je to inscenace plná hravosti a ironie. Každá ze tří částí je jiná, a přece jsou organicky spojené a jdou po smyslu tématu. A k tomu ještě Mundruczó originálně kombinuje realistický styl se surreálními pasážemi, které mají úžasnou magii a inscenaci posouvají k neopakovatelnému obrazivému vyjádření. Jsou to třeba proudy vody, které se vyvalí jako vyústění tragigroteskní situace z klimatizace a kuchyňských skřínek omšelého bytu, v němž se story představitelů tří židovských generací odehrává. Je to voda, která vše smývá, očistná i ničící, výtrysk, který lze vnímat jako pandán k předchozímu konfrontačnímu dialogu matky s dcerou, jako by se vše potlačené konečně dralo na povrch.

Mundruczó dráždí hyperrealistickým pojetím homosexuálních orgií s drogami, ale zároveň mají tyto scény groteskní humor i nadsázku. Je to inscenace, která otevírá otázky, vymezuje se proti znovu se vynořivšímu antisemitismu i homofobii. A je tu i obecnější úvaha nad tím, která identita platí, ta, do níž se rodíme a je nám přisouzena, nebo ta, kterou si sami vybereme. A další velká deviza Parallaxu je mimořádně autentické herectví, kterému zároveň nechybí účinný nadhled nad postavami. Parallax se v Maďarsku hrát nesmí, žádné divadlo by ho kvůli zákonu zakazujícímu propagaci homosexuality nemohlo uvést. Divadlo Proton, které Mundruczó v Budapešti založil před šestnácti lety, také nepobírá žádnou podporu z veřejných peněz a jeho inscenace vznikají jako mezinárodní koprodukce, v nichž figurují prestižní evropské festivaly, například Wiener Festwochen. I to je dobrá zpráva o tom, že svobodu tvorby lze v Evropě stále ještě uhájit a eliminovat autoritářské manýry, které by ji chtěly oktrojovat.

Naproti tomu Vzdálenost Tiaga Rodriguese je inscenace komorní, postavená na textu a zase jinak intenzivním, velmi citově rozehrávaném hereckém duelu. Autor a režisér v jedné osobě využil žánr sci-fi k širší úvaze o důležitosti lidské paměti, o nebezpečí zapomnění. Je to text o víře v humanismus a svými emocemi dokáže diváka bezprostředně okouzlit, vtáhnout. Zazní v něm skepse o současném stavu světa, ale také varování před světy novými, které budou opakovat chyby těch starých. A to vše se vejde do rozvibrovaného generačního divadla otce s dcerou, z nichž jeden zůstává na zemi, která má za sebou řadu civilizačních kolapsů, zatímco dcera je na Marsu, kde chce vybudovat novou společnost. Tiagova inscenace překvapuje i tím, jak lze propojit intimní téma s politickým v inspirativní úvaze.

Festival Divadlo je v posledních letech výtečný, nabízí evropské divadlo vysoké kvality a nejrůznějších forem a režijních stylů. Je to také dramaturgie, která zná evropský terén a i s ohledem na finanční možnosti volí promyšleně. Letošní ročník laťku ještě zvedl a zvlášť potěšující je, že se v něm neztratilo ani české divadlo, ať už to je Nebeského Wernisch z Národního, Klimešové Paní Dallowayová ze Zábradlí nebo i loutkový Rosomák, jinak čistá radost a pocta imaginaci made in liberecké Naivní divadlo. A to ještě dnes večer a zítra odpoledne čeká diváky další velkolepá inscenace – Brechtova Svatá Johanka z jatek, kterou Dušan Pařízek letos v březnu uvedl v Berliner Ensemble.