Plzeňský festival DIVADLO je bez pochyb nejdůležitější událostí podzimního startu divadelní sezóny. Oficiální zahajovací představení mezinárodního festivalu si nenechá ujít většina divadelních kritiků i dalších lidí „od divadla“. Tak tomu bylo i letos. Divadelní noviny se budou věnovat festivalu zevrubně v říjnovém čísle, a tak vám na webu přineseme pár zpráviček (recenzí) z festivalu, které oproti opulentním zahraničním produkcím stojí tak trochu ve stínu.

Moving Station funguje v Plzni už čtvrt století. Foto archiv

Předskokanem oficiálního zahájení festivalu se staly akce uvedené v Moving Station pod hlavičkou Johan uvádí… Kdo se zajímá o alternativní divadlo, ví, že tato stage rozhodně není  v rámci - nejen plzeňského kontextu - zanedbatelná. O to se velmi zdárně už čtvrt století snaží Marcela Mašínová, Roman Černík  a jejich tým. Byl to právě Černík, divadelní a ekologický aktivista, kdo na zahájení 13.9. odpoledne vzpomněl, že Hemžící se zastávka (Moving Station) právě vstupuje do 26.sezóny. 2.října 2020 za pět minut dvanáct se toto místo, kam přímo dojedete vlakem, rozžilo oživlými obrazy. Tím se poprvé představila budova se dvěma komorními scénami (ta jedna je spíše zkušebnou a místem pro workshopy), kde se permanentně něco děje. Organizátorům jde o to nejen přinášet do Plzně zajímavé projekty z oblasti tanečního, performativního, loutkového a v různých podobách alternativního divadla, ale zároveň se podílí na vzniku mnohých z nich formou rezidencí a produkčního zázemí tvůrcům, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Nebylo tedy lepšího možného zahájení – na které přišel i ministr kultury Martin Baxa – než právě zde, a to prostřednictvím ukázky z připravované taneční performance, tedy work in progress, What the Folk, jejíž premiéra je naplánovaná v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo na rok 2026. Inscenace Soni Ferienčíkové a Petera Šavela chce kreativně reagovat na politickou situaci na Slovensku, kde jsou umělci a marginalizované skupiny – ženy, queer lidé, otevření aktivisté – vykreslováni jako „blázni“ nebo jako „zneuživatelé veřejných prostředků“, což podněcuje rozdělení, strach a hněv.  To, co měli možnost diváci vidět, byl opravdu jen jakýsi rozšířený trénink, vycházející z jednoho univerzálního pohybu, tedy ukročení do strany a zpět. Jak tvůrci publikum informovali, snaží se v tomto jednoduchém pohybu a jeho rozvíjení do dalších pohybových kreací hledat prvky různých světových kultur, ať už těch nejbližších (slovenských, moravských, českých), tak i celosvětových.  Od jednoduchého kroku tedy tanečníci pokračovali k nejrůznějším variacím, a následně konzultovali svůj přístup s diváky.

Představení Pomáhat a chránit prostřednictvím fyzického divadla komentuje postavení policie v dnešní době. Foto archiv

Následující představení Pomáhat a Chránit (Serve and Protect) česko-norského souboru Direct Action Theatre (D.A.T.) v čele s Nelou Kornetovou Hustákovou byl opravdu výrazově silný, až nebezpečný (pro performery i diváky) kousek fyzického divadla. Už předřeč Nely před vstupem do sálu obsahovala mnohá varování, takže divák na chvíli zaváhal, zda má vůbec vstoupit.  Uprostřed prakticky prázdného sálu stál jako socha těžkooděnec v policejní uniformě se štítem, na kterého mohli diváci „dorážet“ a v podstatě dělat, cokoli si zamanou. Vzrůstající agresivita diváků byla až zarážející a končila doslova pogromem na policajta. Tato scéna vyvolala značné napětí, jisté zhnusení, ale i lítost nad člověkem v uniformě, kterému je ubližováno. Chvíli trvalo, než nám došlo, že násilníci jsou performeři.  Ti se poté představili a nakonec sami proměnili v těžkooděnce. Další průběh představení kombinoval scény nadsázky s hodně naturalistickou brutalitou, včetně různých klišé zkoumající zákroky vůči občanům (zde zastoupeným diváky). Toho všeho se účastnila i samotná Nela Kornetová, která ani v nejvyšším stupni těhotenství neváhala si na sebe obléci bojovou uniformu, a v některých scénách svého stavu využívala i přímočaře (odhalení břicha, doslova „tekoucího z uniformy“) v konfrontaci s brutálním násilím, a záplavami kouře, který naplnil sál. Konfrontace agresorů a obětí se průběžně proměňoval, ale většinou šlo o přímou obžalobu a zpochybnění instituce policie jako orgánu, který „pomáhá a chrání“. Představením chvílemi problikávala jistá hravost, a surreálná nadsázka např. v sekci „arrest yoga“ odehrávající se na ploše společně s dobrovolníky z publika, která vtipným způsobem kombinovala klasické jogínské postoje „hora“. „kobra“,  „střecha“ ad. s plněním pokynů při postupu zatýkání nebezpečných jedinců nebo v epizodě, kdy se maskovaní těžkooděnci chováním mění v opice či neandrtálce,  či v konfrontaci policistů s politiky (postava s hlavovou maskou, na níž jsou z pěti stran zobrazeny obličeje politiků od Putina, před Macrona až po Pavla).  Jiné scény, u nichž nebylo jasné, nakolik se zapojili diváci (protesty v sedě, překážení policajtům, kteří postupují se štíty), a nakolik je celá hra domluvena předem či jedná-li se přímo o performery v civilu, chvílemi vyvolávaly až pocity strachu, stísněnosti či přinejmenším nepohodlí i u pasivních sledovatelů.  Stylizované mučení oběti v bílé hlavové masce s průhledy pro oči a pusu se nakonec rozplynulo v závěrečné scéně smíření, kdy se policajti a aktivnější diváci sesedli do kruhu u ohně, resp. se objímali a společně tančili. Celkový dojem z představení tedy byl tak rozporuplný, jak se na alternativu sluší. Ne náhodou je Nela Kornetová považována za jednu z nejvýraznějších osobností české alternativní scény (což potvrzuje i Cena alternativní Thalie), mj. proto, že ve svých projektech neváhá překračovat křehké hranice mezi akceptovatelným a tabuizovaným