Už po osmé se v hlavním městě představí festival Pražské křižovatky (Prague Crossroads), organizovaný Národním divadlem, který se v centru metropole objevuje už osmým rokem. Od původního nahuštěného krátkodobého programu přistoupili organizátoři k akci, jejíž jednotlivé části jsou rozprostřeny do delšího časového úseku. Letos se první titul představí 7. a 8.října, a další dva pak budou hrány v holešovickém DOXu v listopadu. Už pár let je dramaturgyní festivalu NINA JACQUES.

Dramaturgyně Pražských křižovatek Nina Jacques Foto Pavel Hejný

Na dramaturgii Pražské křižovatky se podílíte už několikátým rokem. Vzpomínáte, od kdy a s jakými vizemi jste do tohoto projektu „naskočila“?
Pražské křižovatky vznikly jako festival v roce 2016, tehdy ještě jako přehlídka evropských inscenací navazující na odkaz Václava Havla. Už tehdy jsem ho navštívila jako divačka. O rok později se festival začal pod vedením Sodji Lotker a Marty Ljubkové profilovat jako platforma pro progresivní evropské inscenace se silným sociálním a politickým apelem. V tomto směru se odkaz Václava Havla do festival neodmyslitelně obtiskl a zůstává s ním dodnes. Právě v roce 2017 jsem se jako studentka DAMU zapojila poprvé – pomáhala jsem na festivalu jako runnerka, což pro mě byl obrovský zážitek. Najednou jsem byla blízko zahraničním tvůrcům, pozorovala je při zkouškách, zařizovat pro ně co bylo potřeba… a věděla jsem, že tohle je přesně práce, kterou bych jednou chtěla dělat.

Když jsem nastoupila jako dramaturgyně do Činohry, byly pro mě Křižovatky jedním z vrcholů naší práce. Po odchodu Marty Ljubkové a Sodji Lotker a nástupem SKUTRu jsem dramaturgii festivalu přirozeně převzala. Je to pro mě dodnes velká čest.

Jaká jsou hlavní kritéria, která jste si určili pro výběr? Jakým způsobem se vybírá?
Nejdůležitější je samozřejmě kvalita inscenace – její výrazová síla, umělecká suverenita i technické provedení. Do výběru se nevyhnutelně promítá i můj osobní vkus a kulturní zázemí. Poté ale nastupují i praktická kritéria: zda se inscenace technicky vejde do našich prostor a zda je možné ji časově sladit s nabitým kalendářem velkých evropských produkcí.

Vzhledem k rekonstrukci Nové scény jste byli nuceni vymyslet nové prostory pro tyto produkce. Kde se bude hrát?
Až s touto situací jsme si naplno uvědomili, jak moc je pro nás Nová scéna důležitá a jak velké privilegium v rámci programování festivalu představuje. Přeci jen má jedno z nejširších jevišť v Praze, je slušně vybavená a máme tam sehraný technický tým. Když jsme začali hledat nové partnery, připadalo mi to, jako bychom začínali na zelené louce. Bylo to vlastně hodně osvěžující – inspirovalo nás to k přemýšlení i o site-specific projektech pod širým nebem, jak je teď časté po celé Evropě. Mnohá divadla totiž procházejí rekonstrukcemi, protože v 70. a 80.letech se stavělo hodně divadelních a kulturních budov, které přirozeně stárnou podobným tempem. Tyto instituce tak hledají způsoby, jak fungovat bez vlastní budovy. Sdílení těchto zkušeností je velmi inspirativní.

Nakonec to tak přirozeně zaklaplo, že jsme ukotvili letos v Centru pro současné umění DOX a spojili se s kostelem sv.Anny v Pražské křižovatce. Bylo to spontánní propojení dvou institucí nesoucích (skoro stejný) název Pražská křižovatka – a vyšlo to skvěle. Festivalový opening proběhne už v říjnu právě v kostele sv. Anny. Přivítáme tam Mohameda El Khatiba s inscenací Tajný život starých lidí a Eliu Redigera s performativním koncertem Caravan of Luv.

Jak došlo ke spolupráci s DOX?
Ozval se nám Viliam Dočolomanský z DOX+ s tím, že festival dlouhodobě sleduje, líbí se mu jeho dramaturgii a že by ocenil, pokud by nám vyhovovalo využít pro další ročníky DOX. Nabídl nám skvělé podmínky i zázemí. Bylo pro nás důležité stavět na dlouhodobých vztazích, a je krásné vidět, že i instituce, jako je DOX+, chápe naši situaci a je ochotná hostit Národní divadlo. Baví mě i to propojování veřejné a soukromé sféry. V listopadu si to vyzkoušíme přímo v jejich prostoru.

Tajný život starých lidí se představní už v říjnu v kostele sv. Anny Foto archiv

Pokud jde o letošní výběr, jedná se o tři velmi rozmanité tituly. Můžete krátce říci, o čem jsou a co konkrétně vás na nich zaujalo? 
Letos uvedeme tři výjimečné inscenace a jeden koncert: Tajný život starých lidí Mohameda El Khatiba, Haribo Kimchi Jahy Kooa, Opatruj se (Beyond Caring) Alexandra Zeldina a hudební projekt Caravan of Luv. Každé z děl otevírá citlivá témata mezilidských vztahů, péče a identity.

El Khatib, jeden z nejvýraznějších hlasů současného francouzského divadla, s humorem i empatií otevírá téma intimity seniorů. Jaha Koo, kterého čeští diváci znají už z dřívějška, kombinuje vizuální humor s osobním vyprávěním a tentokrát přiváží mobilní stánek pouličního jídla. Alexander Zeldin, který se v Praze představí poprvé, přiveze realistické drama o prekarizované práci Opatruj se.

Spojuje je důraz na autentické příběhy a empatii — hodnoty, které jsou pro současné evropské divadlo i pro nás na Pražských křižovatkách klíčové.