Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Život v podvodu IV

    V Ostravě

    Na konzervatoř jsem se dostala snadno, ale ve druhém ročníku mě Hilbert Vávra vyhodil, že jsem absolutní antitalent. Vávra nám nedovolil přimíchat hrudní rejstřík, do c1 jsme museli táhnout jen hlavový tón, ve střední poloze mezi c1 a c2 mi hlas moc nezněl. Maminka říkala, že zpočátku měla stejný problém. Až postupně jsem hlas dávala zase dohromady. Dokonce jsem tehdy uvažovala, že přejdu na činoherní oddělení. Stejně jako ostatní spolužačky vyhozené jinými kantory nás přidělili k tehdy začínající profesorce Běle Rozumové-Chalabalové.

    Marie Steinerová

    S Eduardem Hrubešem (Princ) v inscenaci Rusalka (Ostrava 20. 11. 1943) FOTO ARCHIV

    Asi po dvou měsících práce s ní šly některé spolužačky předzpívat šéfovi ostravské opery Jaroslavu Vogelovi do doplňovací budovy Národního divadla. Ze zvědavosti jsem šla s nimi. Holky předzpívaly, já se na velké zkušebně krčila někde ve druhé třetí řadě a jak se Vogel procházel, zeptal se mě: Vy nebudete zpívat? Kdepak pane šéfe, já se učím teprve dva měsíce. A jak se jmenujete? Štrosová – nejste dcera paní Minářové-Štrosové? Tak víte co, slečno, přijedu za půl roku do Prahy k sestře, bydlí na Letenském náměstí, tam mi předzpíváte. Přinesla jsem si modlitbu z Libuše, překvapila jsem ho a zeptal se: Znáte konec? Tak já vzala ty výšky v závěrečném ansámblu, napsané od b do h, zvedal mi je snad do d3. Děkuju slečno, budu na podzim dělat Šárku, sice už jsem ji slíbil paní Hrnčířové, ale já bych si vás na to angažoval. Na to já, že se musím ještě zeptat maminky a paní profesorky. No ty ses zbláznila!, křičela máma, ta role patří k nejtěžším vůbec. Také ji zpívala. Řekni, že zazpíváš třeba Rusalku. Tu jsem samozřejmě znala, ještě když ji zpívala máma, profesorka Chalabalová se mnou roli udělala a do Ostravy mě doprovodili táta s bráškou – bylo mi rovných dvacet let. Dopoledne jsem měla jestli hodinovou zkoušku. Dirigoval František Jílek, to jsem ho viděla poprvé v životě, a ani jednou se na mě od pultu neusmál. Prince zpíval pan inženýr Eduard Hrubeš, přirozený baryton, kterého ostravský profesor Vašek přeškoloval, jako jiné, na tenora. A to bylo: Pohádko má – krk, pohádko má – krk. Já měla příšernou paruku. Tak vypadal můj pěvecký debut.

    Konzervatoř jsem končila v roce 1948, byla jsem už třetí rok v angažmá a měla jsem tříletého Mirečka. V květnu 1945 jsem nečekaně dostala pozvání od Václava Kašlíka, abych přišla podepsat smlouvu do Opery 5. května. Zpívala jsem Vlčenku ve slavné inscenaci Smetanovy opery Braniboři v Čechách, byly jsme coby mladé obsazené tři, se mnou ještě Jaroslava Vymazalová a Jarka Dobrá. Krásná inscenace. Další dvě sezony jsem strávila v Ostravě, kde jsem udělala řadu krásných rolí – to bylo nejlepší angažmá! Od ctitelky, jejíž strýček byl naddůlní, jsem třeba dostala 14 metráků koksu v době, kdy nebylo čím topit.

    Pak jsem zakotvila v Brně, stejně se mnou, nebo o rok později, nastoupil i dirigent František Jílek. S tanečnicí Avratovou a se Zdeňkem Kroupou jsme koupili auto, sedana, přidělili nám ho. A pan už šéf Jílek jezdil na motocyklu. Rok šéfoval bez jmenování, proto jsem mu říkala pane dirigente, kdežto ostatní mu říkali pane šéfe a lezli mu, víte kam. Nesedli jsme si.

    Jednou do Budapešti

    Spoluvyhrála jsem v roce 1954 Mezinárodní pěveckou soutěž Emy Destinnové na Pražském jaru, první cenu rozdělili mezi čtyři soprány: dva zahraniční, mě a Miladu Šubrtovou. Bylo mi jednatřicet. V posledním kole jsem zpívala Proroctví z Libuše, doprovázel mě FOK, dirigoval Jiří Pinkas.

    Milada Šubrtová na to konto začala v Praze dostávat velké role a stala se z ní hvězda. Kdežto mě šéf Jílek pronásledoval ještě víc a skoro mě neobsazoval. Pozvali mě však do Bratislavy na Maršálku v opeře Richarda Strausse Růžový kavalír. Ve slovenštině, samozřejmě, kritika napsala, že mi bylo ze všech Slováků nejlépe rozumět. A najednou mi zavolali z kanceláře ředitele, že z Prahy z ministerstva přišlo pozvání do Budapešti, kde nemohli narychlo sehnat Maršálku, a zjistili, že ji zpívám v Bratislavě. Prý mám jet okamžitě, normálně by to musel schválit dílenský výbor, závodní výbor, ředitel divadla a hlavně výbor KSČ, na to naštěstí nebyl čas. Že to přišlo přímo z ministerstva, museli mě pustit, kdyby to šlo přes koncertní jednatelství, Jílek by mě nepustil. Všichni zpívali maďarsky a já slovensky. Jenže v Bratislavě škrtali tercett, tak jsem ho šprtala ve vlaku, a protože v notách byl jen český text, tercett jsem zpívala česky. Dostala jsem jedinou zkoušku a byla jsem v pětatřiceti asi o dva roky mladší než jejich Oktavián. Měla jsem úžasné kritiky a podepsala jsem smlouvu na dva roky.

    Jenže víckrát jsem do Budapešti nejela. Nepustili mě. Dodnes si vyčítám, že jsem zůstala dlužna divadelnímu šoférovi, dal mi sto forintů, abych mu z Brna přivezla pro děti tepláky. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, nic.

    Za nějakých pět let jsem jela vlakem z Teplic, naproti seděl starší pán, a jak se tak ve vlaku začne mluvit, zjistím, že je to dirigent z Budapešti: Vždyť my vás pořád sháníme, dodnes nemáme Maršálku. A že to okamžitě zařídí. Potkám v divadle Jílka a on říká: Paní Steinerová, volali z Prahy z koncertního jednatelství, že vás zase žádali z Budapešti, tak jsem jim řekl, že už by se to nestačilo vyřídit.

    Tak to holt chodí

    Jak to chodí, jsem ovšem poznala už dřív. Maminka mého muže Mirka Steinera se znala s ministrem Mastným – zpívala jsem na jeho pohřbu v krematoriu. Mirkovi obstaral místo ve Spolku pro chemickou a hutní v Pardubicích, dojížděl tam denně. Ale podmínkou bylo, že vstoupí do sociální demokracie. Ta po válce splynula s komunisty a Mirka vyhodili.

    Při prvních poválečných volbách jsme v rodině měli národní frontu: maminka volila lidovce, táta Štros národní socialisty, já komunisty a Mirek sociální demokraty. Jenže za dva měsíce jsem zjistila, že ke komunistům leze kde kdo, nejvíc ti, co měli máslo na hlavě. Takže já jsem do partaje nikdy nevstoupila. Také v Ostravě měli hlavní slovo ti, co byli v partaji a chodili k panu profesoru Vaškovi.

    V době Pražského jara jsme byli s Václavem Věžníkem a Borisem Čechovským v tajném hlasování souboru zvoleni do dílenského výboru jako důvěrníci sólistů. Na jaře 1968 si už každý troufnul proti Jílkovi vystoupit, já jsem na plenární schůzi řekla, jak se mnou jedná. Přidala se ke mně většina sólistů, i straníci, skončilo to jednáním na krajském výboru KSČ. Pozvali nás do větší místnosti, kde sedělo asi 18 lidí, a tam se probralo, že Jílek zaměstnává v divadle ženu i dceru, že jezdí na zájezdy, i když nediriguje, jeho chování vůči sólistům. Rozhodli, že to považují za akci nestraníků proti straníkovi. Jak jsem byla rozčílená, tak jsem jim přede všemi řekla, že nemluví pravdu. Všichni se z toho vyvlékli, zůstala jsem v tom sama se dvěma kolegy.

    Po vstupu vojsk jsme už byli vedle jak ty jedle. Volali mě k prověrkám a říkali, že tam musím se vším souhlasit a možná mi to pomůže. Zavolal mě šéf Jílek, seděl tam i Václav Nosek. Přinesla jsem si malý magnetofon a Jílek říká: To si to chcete nahrávat? Ano, pane šéfe, když dovolíte. Klidně si to nahrávejte. Když došlo na to, jestli souhlasím nebo nesouhlasím se vstupem vojsk, řekla jsem: Nejsem v komunistické straně, nikdo se mě na to dopředu neptal, tak nemám co souhlasit, nebo nesouhlasit.

    Postupně jsem si to odskákala. Rolí čím dál méně, nízký plat. Vyhodili mě z JAMU, kde jsem učila, nahradila mě Jarka Krátká – už jsme si od té doby podaly ruce. Velmi to mrzelo tehdejšího šéfa činoherního oddělení Oldřicha Vykypěla, byl také v partaji a seděl u pohovorů. Mnozí čekali, že emigrujeme, ale zůstala jsem tady.

    (Konec)


    Komentáře k článku: Život v podvodu IV

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,