Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Úvahy posttelevizní – Kýč náš vezdejší…

    Všichni ti, kdo týdny dopředu halasili v médiích o unikátní události, o obnovené premiéře velkolepého němého filmu J. S. Kolára s nově nastudovanou původní hudbou Oskara Nedbala a Jaroslava Křičky, jako by se spolu s oficiálními účastníky celé té tryzny v Rudolfinu, přenášené v přímém přenosu Českou televizí, modlili: Svatý Václave, vévodo české země, kýč náš vezdejší dej nám dnes, a neuveď nás v pokušení kriticky o něm přemýšlet. Tomuto pokušení však po zhlédnutí filmu odolat nelze: a tak po osmdesát let starých hlasech soudných kritiků (Václav Tille, F. X. Šalda aj.) nelze než znovu zopakovat, že už tehdy to byly vyhozené peníze, už tehdy vznikl režijní, scenáristický i herecký paskvil, dítko mrtvě narozené, navíc notně přenošené (mělo být uvedeno v roce milénia, do kin však přišlo o rok později, 1930). Místo černobílého dramatu černobílý plakát či kopie barvotisku, místo věcných, stručných titulků dutý slovní škvár, místo herectví šmírácká posunčina (a to včetně vytřeštěných očí a nepřípadných loutkovitých gest celé plejády mistrů scény a později i filmu od Zdeňka Štěpánka až po Theodora Pištěka či Václava Vydru). A namísto režijního vedení statická, anachronická macha aranžovaných „živých obrazů“, jinak všude před kamerou totální diletantismus (vychvalovaná bitva s Teutony v autentickém Boubínském pralese připomínala spíše nepřehlednou hospodskou rvačku od Lady). Profesor Václav Tille už v roce 1930 tvrdě odsoudil všechny, kdo tomuto ahistorickému kýči, jenž kromě vybájených motivací uvádí do děje, dokonce někdy jako hlavní hybatele, i vybájené figury (zloduch Skeř), propůjčili falešné zdání historicity. A už úplně mimo mísu soudnosti jsou všechny ty dnešní, dokonce odborné (!) a vážně přijímané hlasy, že film měl prostě tu smůlu, že se opozdil a přišel do kin až v nastupující zvukové éře: jedinou vadou na kráse prý je to, že byl němý. Svatá odborná prostoto, vědomostmi nepolíbená! To jste snad nikdy neviděli Chaplinovy vrcholné, divácky i umělecky veleúspěšné němé opusy z doby dávno před i dávno po Svatém Václavovi? Nemluvě o Griffithovi, Langovi, Murnauovi a celém němém filmovém expresionismu? Němý film je v tom kýči nevinně. V roce vzniku Kolárova filmu považovali například V+W za zrůdu nikoli film němý, ten naopak milovali, ale „film mluvící“! Obávám se, aby bublina, jež v Rudolfinu splaskla kolem filmu, nebyla podobná budoucí bublině kolem Muchovy, formálně pravda vydařenější, Slovanské epopeje, až se jí s patřičným patosem budeme před světem ztrapňovat v Praze. I když Mucha měl za sebou, na rozdíl od neumětela Kolára, slavnou uměleckou dráhu, už při svém zrodu šlo stylově, tvarově i myšlenkově o dílo stejně anachronické, stejně zpozdilé a dutě patetické, postavené nikoli na reálných dějinách, ale na národovecké frázi o dějinách. (Frázi, kterou nikdo z nás, kdo prožil čtyřicet let reality pod kopyty mytického ruského kozáka, jehož kůň pije z Vltavy, nemůže brát jinak než jako úlet).

    Je představa až surreálná, že Mucha či Kolár tvořili dutá vlastenecká plátna vedle imaginativních pláten takového Františka Kupky či Jindřicha Štyrského. Posledně jmenovanému věnoval jeden z našich nejpečlivějších dokumentaristů Aleš Kisil další ze svých uměleckých portrétů, v nichž citlivě, s hravou obrazotvorností a přitom nenásilně didakticky přibližuje divákům svět významných osobností 20. století, od avantgardy až po totalitní časy (zatím nejhlouběji postihl myslím Jana Zábranu). Kisil i v portrétu Štýrského (Mým očím nutno stále házeti potravu, 9. 10. ČT2) kombinuje vícehlasý komentář, poskládaný ze svědectví současníků či divoce „nekorektních“ textů autora, s nově dohrávanými výjevy (spíše než ilustrací jsou volnou asociativní obrazovou hrou) a autentické dobové dokumenty včetně Štýrského pláten, komentuje většinou jen hudbou (tentokrát nejen např. „dobovým“ ragtimem, ale třeba i Ivou Bittovou). Výsledný dojem ponechává na divácích. Podá jim však i pomocnou ruku ve výmluvném srovnání Štýrského hravě snových opusů (v „moll“) s temným světem jeho družky Toyen (v „dur“). I když mám k běžnému „dohrávání“ figuranty v dokumentech obecně nedůvěru, musím přiznat, že v Kisilových snímcích mě to aspoň neuráží, neboť nejde o polopatismus, ale o básnickou analogii.

    Zatím mě kupodivu příliš neurážejí (navzdory některým provařeným klišé, jakým byla ve 3. dílu zápletka s kalhotami politými vínem a následným falešným in flagranti muže v trenýrkách) ani prvé díly česko-slovenského seriálu Kriminálka Staré město, s hořce skeptickými moudry Milana Lasici a okatou, ale pořád ještě neokoukanou Zuzanou Fialovou v ústřední roli policistky (režie Ján Sebechlebský, na ČT 1 v pondělí večer). Uvidím, co budu říkat po posledním dílu.


    Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní – Kýč náš vezdejší…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,