Jak jste se dostali ke storytellingu?

Ivana: Před čtyřmi roky jsem potkala Justina Svobodu. A protože se mi jeho jméno spojovalo s tím podivně tajuplným slovem storytelling, začala mě lechtat zvědavost… Justin mi řekl: „Přijď, uslyšíš, zažiješ a uvidíš.“ A já přišla, viděla, slyšela a zamilovala se do živého vyprávění příběhů – storytellingu. Je to úžasná umělecká disciplína, při které se nevyužívají kostýmy, rekvizity ani pevně daný text. Hlavní roli má příběh a partnerem vypravěče je publikum. Čtvrtá stěna při storytellingu neexistuje .

Prošla jsem půlročním workshopem u Justina, kde jsem se naučila základům vyprávění a mohla se začít účastnit masterclass seminářů se světovými vypravěči, pořádaných spolkem StorytellingCZ. Nejvíc čerpám z technik a metod Clare Murphy – irské vypravěčky.
A na prvním semináři jsem také poznala Tomsu.

Tomsa: Ke storytellingu jsem se dostal na mezinárodním workshopu storytellingu před zhruba jedenácti až dvanácti lety. Lektorem byl Roy Gal, britsko-izraelský vypravěč, a tato zkušenost pro mě byla zásadní. Otevřela mi jiný pohled na divadlo i na samotné vyprávění.
Od té doby se těchto workshopů účastním pravidelně – každý rok přijíždí jiný mezinárodní lektor. Celý cyklus dlouhodobě organizuje Justin Svoboda a vznikla kolem něj silná komunita lidí, kteří se navzájem inspirují. Právě tam jsem se potkal s Ivanou Huspekovou a postupně jsme dali dohromady tento společný projekt.

Co je to vlastně storytelling?

Ivana: Jsme dealeři příběhů. Jde o to vzít diváka na výlet do fantazie a bezpečně se s ním vrátit zpátky na „Zemi“. Naše projekty se opírají o sílu slova. Věříme, že slovo má moc měnit věci a děje.
Ticho před slovem a za slovem je přesně to místo pro divákovu imaginaci. Jako by vypravěč pomocí slov a gest posluchačům promítal film, který má ve své hlavě. Podle aktuální nálady diváků pak vypráví buď z pohledu hrdiny, nebo někoho jiného – někdy je víc v ději, jindy více komentuje, popisuje, vstupuje do dialogů, může být v roli, nebo také nemusí… Jediné, čeho se vypravěč drží, je struktura příběhu a téma.

Tomsa: Storytelling je pro mě způsob, jak sdílet podstatné lidské zkušenosti. Je založený na osobní přítomnosti vypravěče, na přesné práci s jazykem, hlasem a rytmem, ale i na schopnosti nést téma bez vnějších (divadelních) berliček.

Jaká je cílová skupina diváků?

Cílové skupiny se liší – pracujeme se studenty základních a středních škol, ale i s dospělým publikem a pedagogy. Důležité pro nás je, aby divák nebyl pasivním posluchačem, ale aktivním účastníkem, který si příběh vztahuje k sobě a ke své vlastní odpovědnosti.

Nejnověji se objevil termín „history telling“. O co jde v tomto případě?

Tomsa: History telling chápeme jako vyprávění moderních dějin skrze konkrétní lidské osudy. Nejde nám o výklad dějepisu ani o ilustraci historických faktů, ale o přiblížení situací, v nichž se lidé museli rozhodovat v podmínkách tlaku, strachu a nejistoty.
Pracujeme s ověřenými zdroji, ale výsledný tvar je vyprávěním, nikoli přednáškou. Smyslem je, aby si mladí lidé dokázali představit, že historie není něco vzdáleného, ale že se odehrávala – a znovu může odehrávat – v životech obyčejných lidí. Jak mi kdysi řekl Roi: život je to, co vyprávíme. To si totiž pamatujeme a připomínáme právě vyprávěním – a to už tisíce let… Vyprávění je starší než písmo.

Ivana: Já zase miluju tenhle citát: „Existují civilizace, které neznají kolo, ale neexistují civilizace, které by neznaly příběh.“ (Joseph Campbell)  Každý lidský život jsou malé soukromé dějiny. Společnost je tedy plná příběhů. A když se lidský příběh protne s jiným příběhem – v našem případě s příběhem Charty 77 – najednou je to pro nás jako vypravěče vzrušující a my nemůžeme jinak než tyhle příběhy vyprávět a dealovat dál.

Je příběh Charty 77 a dvou konkrétních lidí jednorázovým počinem?

Tomsa: Ne, rozhodně nejde o jednorázový projekt. Příběhy spojené s Chartou 77 bereme jako začátek širší linie historytellingových inscenací. Už teď pracujeme s myšlenkou dalších osobních příběhů, které otevírají podobná témata – odvahu, občanskou odpovědnost, cenu osobního postoje. Nechceme zůstat jen u Jiřího a Lili, ale vytvářet dlouhodobý cyklus, který bude postupně růst.

Jak jste se dostali k osudům Jiřího a Lili? Odkud čerpáte inspiraci?

Tomsa: Projekt vznikal přibližně půlroku. Informační zdroje jsme sbírali z různých stran – spolupracovali jsme například s ředitelem Muzea literatury Michalem Stehlíkem, konzultovali jsme historiky, čerpali z materiálů Českého rozhlasu, ÚSTR, Post Bellum…
Pro mě osobně bylo důležité i osobní setkání s Jirkou (Jiří Chmel), které dalo příběhu další rozměr. Inspirací jsou pro mě také zahraniční vypravěči Daniel Mordan a Clare Murphy, kteří mě dlouhodobě motivují k tomu, aby vyprávění bylo přesné, osobní a zároveň odpovědné.

Ivana: Tomsa mi na jaře zavolal: „Pojďme spolu dělat storytelling.“ V létě už jsme pracovali s tématem Charty 77 a příběhem „Chmeláka“. V srpnu jsem slyšela pořad na ČRo Plus o Lilian Landové, který se mě silně emočně dotkl. Tak jsem zavolala tentokrát já Tomsovi: „Potřebuju k Chmelákovi vyprávět i příběh Lili.“ A na podzim jsme vyprávěli Příběhy Charty 77 pro studenty poprvé. Slova Charty 77 dávala našim hrdinům velký smysl. A nám se krásně propojilo to, o co jde i ve storytellingu – o slova v živém vyprávění.

Jaké jsou dosavadní ohlasy?

Tomsa: Ohlasy jsou vřelé, ale jeden moment se opakuje: pedagogové mají zájem, aby příběhy zaznívaly přímo pro jejich studenty. Často se setkáváme s tím, že vyprávění otevírá debatu, která by jinak ve třídě vůbec nevznikla. To je pro nás klíčové potvrzení, že má smysl pokračovat dál – nejen v tomto konkrétním projektu, ale i v dalších příbězích.

Ivana: Máme radost, když se naše osobní zaujetí a nadšení pro příběhy dotýká mladých lidí. Oba se s Tomsou umíme pro věc nadchnout. A pro studenty je pak vyprávění živé a poutavé.
Navíc tím, že našim hrdinům je stejně jako mladým lidem, kterým vyprávíme (14–20 let), a že se jedná o reálné příběhy, vnáší to do vyprávění jistou míru napětí, které drží pozornost diváka ve střehu.

Jaký je rozdíl mezi storytellingem a divadlem?

Ivana: Vyprávět se dá kdekoli, pokud je příběh, někdo, kdo má chuť ho vyprávět, a někdo, kdo má chuť poslouchat. Vypravěč je sám sobě dramaturgem, režisérem i interpretem – v příběhu, pro který se nadchne, najde téma, kterému pak svým vyprávěním dává prostor. Partnerem na jevišti je pro něj publikum a míra jeho naslouchání. Vypravěč se neučí text nazpaměť, ale „natáčí“ si svůj soukromý, nízkorozpočtový, ale bohatě fantazijní film ve své mysli, který pomocí vnějších i vnitřních hereckých technik zprostředkovává divákovi. Pracuje s hlasem, pohybem, emocemi, představivostí, slovem… příběhem. Myslím, že pro mě jako herečku a pro Tomsu jako režiséra je tahle umělecká disciplína v mnoha směrech inspirativní a posouvá nás oba dál.

Více informací  na www.zaslovem.art