Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když odcházejí svědci krásných let

    V jistém věku vás stále častěji opouštějí svědci nejkrásnějších divadelních let. Herec Karel Pospíšil k nim patřil. Do libereckého Divadla F. X. Šaldy přišel v osmadvaceti letech, vlastně velmi mladý, ale já ho mám v paměti jako „středňáka“ charakterních rolí s osobitým, pod kůži zašitým smyslem pro humor. Zachytil v Liberci ještě silnou éru Ivana Glance, v jehož Hamletovi si zahrál Guildensterna, a tutéž postavu, ovšem ve zcela jiných souvislostech, v téže sezoně ve Stoppardově hře Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi.

    Byl hercem, na němž lze „postavit komedii“, ale i skvělým týmovým hráčem. To osvědčil v týmu režiséra Karla Kříže a dramaturgyně Vlasty Gallerové, který v Liberci začal vytvářet syntetické divadlo, jež vstupovalo do kontaktu s divákem po vzoru starých divadelních tradic. V Křížových režiích si zahrál řadu krásných rolí, malých i velkých, ale jeho schopnost psychologické i groteskní zkratky využívali i další režiséři, především Milan Vobruba.

    Zapadl do silného libereckého pánského souboru, tvořeného osobnostmi jako Petr Rýdel, Jiří Prýmek, Alois Švehlík, Vojtěch Ron, Lubomír Tlalka, Josef Němeček, Boris Rösner, Hanuš Bor, Miloš Kopečný, Václav Helšus, Pavel Soukup či Ivan Řezáč. Do Liberce se vrátil i po krátkém odskoku do Hradce Králové, kde si zahrál Tomáše Becketa anebo Brechtova Mattiho. Po návratu do Liberce k nim ještě připojil Bulgakovova Dona Quijota, Podkolesina v Ženitbě anebo Mefista ve Faustovi.

    Jeho cesta pak logicky vedla do smíchovského Labyrintu, kde kulminovala jeho spolupráce s Karlem Křížem. Za všechny jeho tamní role jediná a v jeho podání jedinečná: Henry Carr ve Stoppardových Travestiích. Angažmá v činohře Národního divadla mělo být korunou jeho kariéry, ale i když si tu zahrál řádku rolí, jeho herectví degradovalo na úroveň komické šarže, do níž byl většinou obsazován. Další důkaz, že byl týmový herec, který potřeboval cítit smysl divadla i týmu, do něhož zapadne.

    A ještě něco – Karel byl i mimo jeviště přímý, rovný chlap, s nímž bylo radost pobýt. Se svou ženou Magdou Burýškovou tvořili nejen herecký, ale i rodinný tandem, na jejich chalupě se odehrálo mnoho bouřlivých diskusí o divadle i o životě. Dobře se s ním mluvilo i mlčelo. Takových potká člověk za život jen pár.


    Komentáře k článku: Když odcházejí svědci krásných let

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,