Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské poznámky 2012 (No. 6)

    Jiráskův Hronov se začíná pomalu chýlit ke konci, ale stále stojí za to udržet pozornost. Čtvrteční program byl specifický třeba tím, že poprvé nabídl přestávku – mezi dějstvími, tedy, nikoliv vyslovené volno. Až dosud byla všechna divadla v hlavním programu tak či onak experimentální a především krátká, zato ve čtvrtek bylo možné v Jiráskově divadle strávit celý večer s klasickou interpretační činohrou. Hrála se oblíbená hra Mikve britsko-izraelské dramatičky Hadar Galronové. A překvapivě, nenápadně a jaksi mimochodem dospěl festival ke své možná nejhvězdnější chvíli: Galronová se svou rodinou přijela na pozvání souboru na večerní představení.

    Zlatá rybka. FOTO Ivo Mičkal

    Ale popořadě. V Sokolovně odpoledne zahájila čtvrteční program hříčka zvaná Drahý Theo (Přednáška s ukázkami), v níž soubor Kurátorky vychází z proslulé Allenovy povídky v dopisech Kdyby impresionisté byly dentisty. Představení začíná slibně: zahajuje ho fiktivní přednáška kunsthistoričky, která publiku představuje (a případně dává osahat) předměty, jichž se prý dotýkali slavní impresionisté a které jsou zapůjčeny z francouzského muzea. Se zcela vážným výrazem vypráví bizarní historky třeba o tom, že van Goghův slamák má okousanou krempu kvůli psychické nevyrovnanosti a věčnému hladu jeho majitele.

    Po přednášce se dvě další herečky (Hana Malaníková a Jana Machalíková) chopí Allenova textu a dopisy zubaře Vincenta van Gogha jeho bratru Theovi doplňují o nejrůznější dialogické rozehrávání situací z textu i mimo něj. Představení se v tu chvíli dostává do poněkud vlezlé, snaživě zábavné roviny, které má sice svá vysloveně podařená místa (velký ohlas měla scénka, v níž Vincent ukazuje rentgenové snímky Degasovi a dostane se mu kaskády nejbanálnějších „kritických“ tvrzení o uměleckém díle, jakých jsou hronovské kuloáry plné), ale postupně poněkud umdlévá. Pravdou ovšem zůstává, že Malaníková v roli van Gogha má svůj nepochybný šarm, a celé představení sice asi příliš nenadchne, ale zároveň docela určitě neurazí.

    Haptická rybka

    Výtvarnice Hanka Voříšková dorazila na Hronov se svou Zlatou rybkou – křehkým divadelním potěšením, které mě ani při opakovaném zhlédnutí nepřestává okouzlovat. Jako scéna slouží všeho všudy jedny necky plné vody, na jejichž kraji je z hlíny a trávy vymodelovaná krajina. Voříšková volným krokem přijde, osolí vodu (jsme tedy u moře) a na dva kůly trčící z hlíny nabodne dvě hliněné hlavy: rybáře a jeho ženu. Jemně, s humorem a citem začíná za pomoci těchto hlav odehrávat proslulý příběh o potrestání lidské pýchy a hamižnosti, který na basu doprovází Matěj Pospíšil.

    Jak příběh postupuje, hlavy rybáře i jeho ženy jsou modelovány ke stále expresivnějším výrazům, a kůl, na němž spočívá ženina hlava, s každým splněným přáním roste – až se na konci i s kořeny vyrve ze země a přichází pád. Kořeny člověka a přírodní kořen splynou v jedno, tak dovedně Voříšková s přírodninami pracuje. Tomáš Žižka, se kterým jsem Zlatou rybku viděl před časem na královéhradecké krajské přehlídce, ji označil za „haptickou lyriku“ – to je přesné včetně toho, že diváci jsou v závěru přizváni k neckám a mají možnost na loutky se podívat a ohmatat si je. Zvláštní je, jak dobře tenhle křehký, komorní a něžný tvar vlastně fungoval ve velkém Čapkově sále, ale z jeho citlivosti se každopádně neztratilo nic.

    O jedné revoltě

    Soubor z Kroměříže přijel s inscenací Mikve coby jeden z mála reprezentantů tradiční činohry v letošním hronovském programu – zároveň ale představuje v mých očích možná ideální model toho, jak by takové ambiciózní amatérské činoherní divadlo mohlo pracovat. Splňuje sice všechny „divácké“ nároky na zábavnost a dojemnost, ale zároveň v sobě nese velké a silné téma a o čemsi chce hovořit. Mikve je hrou o nenápadné revoltě žen v ortodoxní židovské komunitě, ale tyto reálie bytostně přesahuje: o údělu tradičního ženství a o sváru tradic se změnami říká cosi obecně platného. A krom toho je to zručně napsaná hra, kterou kroměřížský soubor pod vedením Miroslavy Kolářové (jinak herečky MdB) také velice slušně hraje.

    Je jenom škoda, že si inscenace neví rady s poněkud přepáleným sentimentem melodramatického závěru hry, v němž se ženy pod tíhou osudu semknou, ale jedna z nich spáchá sebevraždu, a ještě ho dokonává závěrečným živým obrazem/pietou. Zároveň je ale pravda, že možná i díky tomuto okázale jímavému finále slaví inscenace úspěch mezi širokým publikem – a vzhledem k tématu je to vlastně přínosné. Mikve je tak každopádně příjemným zjištěním, že amatérští činoherci mají ambice dalece přesahující bulvární komedie, které bývají občas vidět. Přesně takováhle činohra má v hronovském programu svůj smysl.

    (Psáno pro Amatérskou scénu.)


    Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2012 (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,