Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do Prahy na polské Rumuny

    Své literární kolegyně a kolegy sleduji s přiznanou řevnivostí. Na záložkách knih mě zajímá datum narození a počet vydaných knih. Počítám a bilancuji. Směšné a pod úroveň, že? V případě polské autorky Doroty Masłowské je bilance následující: v pouhých sedmadvaceti má za sebou již dva úspěšné romány a její divadelní hry se hrají nejen v Praze, ale také třeba v londýnském Soho Theatre. Navíc Dorota vychovává osmiletou dcerku a zvládnout být mámou i psát, to je již nějakou dobu také moje meta.

    Poprvé jsme se s Dorotou potkaly před čtyřmi lety na čtení v Německu. Polská komunita v Berlíně, Stuttgartu, Lipsku i Mnichově bouřila nadšením a kdekoli, kde Dorota vystupovala, byly sály narvané k prasknutí. Od té doby si Dorotu nenechám ujít. Vydala jsem se proto i na představení Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky do pražského Divadla Na zábradlí. Příběh pojednává o dvou mladých lidech, kteří se sjetí přímo z maškarního večírku, kde byli za Rumuny, vydají autostopem po polském zapadákově. Spíše než o místopis polského venkova jde ale o dušezpyt dvou hlavních hrdinů – mladíka Parcha a dívky Džiny. Nastavenými zrcadly jsou jim pak lidé, které potkávají cestou. Jedná se o přehlídku typizovaných představitelů současné polské společnosti a podle toho s nimi Masłowská zachází. Nešetří ovšem ani Parcha s Džinou – pseudorebely, kteří jsou spíše než svobodnými individui pouhými pozéry. Alespoň v případě Parcha. Džina, ta zase trpí fatálním nedostatkem zodpovědnosti. Masłowské hra je spíše sledem jednotlivých scének než celistvým příběhem. Začíná karikaturou rozpustilého mládí, pokračuje nuancovaným portrétem obou hlavních hrdinů a počáteční komediální popina nakonec končí překvapivě natvrdo. Džinu, Parcha ani stylizované Poláky, s kterými se na své cestě oba hlavní hrdinové potkávají, ovšem Masłowská jednoznačně nesoudí. Jen načrtává situace a konečný ortel nechává na nás. Třeba dodat, že hra Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky je po přestávce mnohem lepší než v první půlce. Tolik se nerozmělňuje v banálních konverzačních fórcích a utahují se jí šrouby. Ať už je to ale na začátku nebo na konci, představitelé hlavních postav Teresa Branna a Jiří Mádl jsou jako dva na tripu přesvědčiví a své zfetované předobrazy hrají celou dobu obdivuhodně. Hra se navíc celá hraje v angličtině a tu jak Branna, tak Mádl suverénně zvládají.

    Možná právě tohle bylo na celém představení nejzajímavější. Divadlo plné cizinců, kteří se v Praze nevydali ani na Rusalku ani na Laternu magiku, ale na současnou polskou hru. Masłowská umí těžit z toho, že je z „Východu“ a téma polskosti či východní Evropy jako takové je v jejím psaní neustále přítomné. Do velké míry vyváží Východ na Západ tak, jak to odpovídá poptávce ustrnulé na Západě někdy v devadesátých letech. Východní Evropu představuje jako svět rázovitých alkoholiků a přezíravých tetek, lidí zakomplexovaných a zároveň dojemně opravdových. A mladí? Ti jsou podle Masłowské v celé Evropě víceméně titíž. Euromládež, které mohou vlézt staré časy na záda a ty současné jsou jedna vleklá nuda. Je to možná tak trochu málo utahovat si z Rumunů a jiných pronárodů a tou nekorektností, kterou jsme „my z Východu“ přece proslulí, se na jevišti holedbat. Stejně je ale lepší, že všichni tihle Japonci, Italové a Američané šli pro jednou v Praze na Dorotu Masłowskou, a ne třeba na Dona Giovanniho.


    Komentáře k článku: Do Prahy na polské Rumuny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,