Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Plzeň Cup 2012 (No. 1)

    V dramatických chvílích začal včera 20. ročník plzeňského festivalu Divadlo. V Praze „hoří“ Národní divadlo, náhle a nečekaně zemřel herec Radoslav Brzobohatý. Divadelní život ale kypí a košatí dál, děj se co děj.

    V Plzni opět fandí divadlu… Foto ze spotu letošního festivalu.

    V Plzni začal jubilejní ročník dvěma velkými produkcemi – Kalibovým zločinem Slováckého divadla Uherské Hradiště v Komorním divadle a Ivanovem budapešťského József Katona Színház ve Velkém divadle. Uprostřed Kalibova zločinu se ještě dalo odskočit na desetiminutové sólo Lenky Bartůňkové na schodech Hlavního nádraží. Původně se mělo odehrát u Amerického pomníku, ale z důvodů deště bylo narychlo přesunuto na nádraží.

    Lenka Bartůňková ve svém sólu Lagrima na schodech památníku Vítkov. FOTO archiv Taneční platforma

    A byl to dobrý krok. Lenka Bartůňková své sólo Lagrima (Slza) nastudovala jako vzpomínku na svého dědečka, který zemřel v koncentračním táboře. Prezentoval je již na světové výstavě EXPO v Šanghaji v roce 2010, v Marseilles na schodech kostela svatého Charlese, anebo na schodech Vítkova naproti Divadla Ponec letos na jaře v rámci České taneční platformy. Právě vysoké schody jako by do nebe a s nebe jsou důležitým stylotvorným a významotvorným prvkem tohoto důstojného (v podstatě) rituálu. Tanečnice v něm v dlouhé tmavomodré vlečce obřadně za tónů hudby Arvo Pärta tančí kolem diváků, vystupuje a sestupuje po schodech a na závěr se z nich sesouvá až dolů, před jejich nohy. A končí před nimi na zemi jako skanutá slza. Nic víc, než němá připomínka, snová vzpomínka či výčitka. Právě na schodech plzeňského nádraží měla tato performance nebývalou účinnost danou samotným nádražním prostorem, zčásti připomínajícím židovské transporty, které i odtud vyjížděly, a zčásti a především živým místem, kde se stále mísí minulost s přítomností. Kolem tanečnice procházeli cestující, kousek od produkce čistili nádražáci podlahu. Všichni však respektovali obřadnost a posvátnost akce. Nevstupovali do ní, narušili ji. Tanečně ani pohybově nejde myslím o nijak výjimečné dílo, svým posláním a úporností prezentovat je otevřeném prostoru však všechny kritické výtky upozaďuje. Takové chvíle a divadlo jsou nadčasové a podstatné. Pro důstojný a hrdý život člověka.

    Kalibův zločin

    Jitka Josková v roli Karly. FOTO J. P. KŘÍŽ

    Pitínského Kalibův zločin přijel z Uherského Hradiště, již jsme o něm v Divadelních novinách psali, a tak jen krátce: přesun na jeviště Komorního divadla se myslím zdařil, byť horní patro bylo oproti hradišťskému trochu utopené ve tmě a ztracené ve výšce. Herci však hráli „jak z partesu“ a myslím, že si tím řekli o vysoké příčky ve výročních anketách. Všichni tři hlavní postavy – Vojtěch Kaliba v podání Tomáše Šulaje, Karla Jitky Joskové a především vejměnice Boučková Ireny Vackové jsou nádherně opulentní typy, groteskně přehnané, razantně a s velkou energií a gustem hrané. Přesně zapadají do Pitínského výkladu temné, až hrůzné grotesky domácího násilí a manipulace, s režijní libostí využívající směs kýče, folklórních motivů a různých odkazů na vzdálené i blízké literární i místopisné zdroje. Celá ta směska drží pohromadě a je i velice dramatická, jímavá a vlastně i intimní. Závěrečné zabití Karly je jak obraz od korejského filmaře Kim Ki Duka. Právě jeho filmy (a postupy) mi Pitínského inscenace – už v Hradišti a zde možná ještě víc – silně evokovala.

    Ivanov pomaďarsku

    Prázdnota, nic než prázdnota – Ivanov Tamáse Aschera. FOTO archiv Divadlo Plzeň

    Čechovův Ivanov maďarského režiséra Tamáse Aschera zas tak trochu – aspoň výpravou – evokoval Christopha Marthalera. Odehrává se v obrovské sešlé hale, jakémsi těžce dekódovatelném industriálním prostoru, možná bývalé nádražní čekárny, možná tovární jídelny čí dílnách. Na stropě jsou kovové překlady, v šedé stěně je řada obyčejných dveří, vlevo dokonce okno, a uprostřed prosklenná haly, odkud vychází a kam zachází mnohé postavy. Symbolicky lze celý prostor a vlastně i dění vnímat jako naprostou vyprázdněnost, bezobsažnost, či přesněji smyslu zbavenost. Tímto směrem důsledně režisér vykládá snad každou scénu. Ať jde o úvodní vstup unuděného Ivanova (Ernö Fekete) čtoucího si knihu a nezajímajícího se o to, že na něj puškou míří mladý poděs, správce statku Borkin (Ervin Nagy), nebo o projevy mnoha postav hry v situacích téměř formanovských (hry v karty, setkávání a plky při různých společenských situacích, namlouvání nevěst) či o ústřední dramatické situace vyznávání lásky, sebezpytných monologů Ivanova či závěrečné svatební veselky. Prázdnota, nic než prázdnota. Slova, slova, jenom (prázdná) slova.

    Na můj vkus jich byla snad příliš a trocha toho interpretačního vykloubení a konkrétnějšího zasazení do přesného místa a doby by inscenaci prospělo, nicméně na úvod festivalu vhodně zvolené „velké“ plátno s výraznou, téměř stylotvornou poetikou skvělými hereckými výkony ve všech – i těch nejmenších – rolích. Každý z herců dostal prostor aspoň na chvíli se stát středobodem dění. V tomto ohledu – mohu-li opět připomenout světové filmaře – mi Ivanov evokoval filmy Roberta Altmana, především jeho Svatbu z roku 1978.

    Marthalerovská scéna byla hlavním náladotvorným prvkem inscenace. FOTO archiv Divadlo Plzeň

    Inscenace má na svém kontě od března 2004, kdy měla premiéru, řadu významných cen, tak je velmi dobře, že jsme ji mohli vidět také u nás.

    A pak už bylo tradiční přátelské setkání v prostorách Pivovarského muzea. Letos – zdálo se mi – méně přátelské. Jako by se napětí v divadelním dění a společnosti u nás vůbec přenášelo i sem. Ale třeba se mýlím. U jednoho stolu jsem se v jednu chvíli sešel s Josefem Hermanem a Helenou Havlíkovou a k žádným dramatickým (roze)přím upomínajícím na žhnoucí spory v ND a SOP nedocházelo. Plzeňské pivo přece jen lidské a profesní požáry v dostatečné míře hasilo. Aspoň u tohoto stolku.


    Komentáře k článku: Divadlo Plzeň Cup 2012 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,