Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nejlepší chvíle našich životů

    Ačkoli kolem zuřila padesátá léta, můj otec zažíval patrně nejkrásnější období svého života u divadelního ředitele Oty Ornesta. Není divu. Byl tam obklopen tak výjimečnými lidmi, jakými byli např. Dana Medřická, Radovan Lukavský, Svatopluk Beneš, Jaroslav Marvan, Lubomír Lipský, Nina Jiránková, Václav Voska, Jaromír Spal, Irena Kačírková, Josef Bek, Rudolf Deyl ml., Marie Rosůlková, Alena Vránová, Ester Krumbachová, Vladimír Salač, František Miška, Josef Kemr, Miroslav Macháček, Blanka Bohdanová. A další. Co jméno, to pojem. Dělali představení, na která do Komorního divadla v Hybernské ulici chodila celá Praha! Pokud tedy sehnala vstupenku, ta Praha. Třeba takový Bulgakovův Útěk v režii Miroslava Macháčka. To byla bomba! Bohdanová, Hrušínský, Kemr, Macháček!

    Když jsem byl asi ve čtvrté nebo páté třídě, tak se ptám: Kam zase jdeš, táto? Co to zase děláš, že jsi pořád někde pryč? A on povídá: Zkouším s Blankou! A s Pepou! A Mirek Macháček nás režíruje! Uznejte, na to se nedalo nic říct. To už byli všichni v Národním divadle a dělali právě fantastické představení A co láska?. Hezká, ale vlastně obyčejná Schisgalova komedie, ze které tihle čtyři udělali výjimečný zážitek. Událost. Divadelní lahůdku. Pro herce i pro diváky.

    Potom k nám vtrhli Rusáci. Všichni víte, co jsou zač. A jak to tenkrát bylo. Táta reagoval po svém. Režíroval v Národním divadle výtečnou hru o pronásledování lidí, Millerovu Zkoušku ohněm. Hlavní roli, krásnou Abigail, samozřejmě hrála Blanka Bohdanová. S ní pochopitelně Kemr, Macháček, Lukavský… Nehráli dlouho, po několika reprízách byla inscenace zakázána. Dobře žít bylo zakázáno. Ještě spolu stihli natočit skvělý Bočanův film Čest a sláva, v televizi s Jiřím Bělkou Štolovo Bellevue. A šlus. Přišla normalizace a dvacet let spolu nesměli udělat nic. Byli společně v Národním divadle, ale komunisti jim nedovolili spolu hrát. Blbci. Zločinci. Komunismus – jak říká Miloš Forman – je největší ostuda lidstva. Komorní divadlo zlikvidováno, Ornest ve vězení, Macháček v blázinci. Švorc v Národním.

    Potom přišel listopad ’89, Ivan Rajmont, se kterým jsem byl osm let v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, se stal šéfem činohry Národního divadla a nabídl mi angažmá. Díky tomu jsem se setkal s Blankou Bohdanovou na jevišti Stavovského divadla. Ale nabídku jsem nakonec nepřijal, protože jsem chtěl založit vlastní divadlo. Když se mně to po pár letech podařilo, v Divadle Na Jezerce samozřejmě hned zkraje hrála Blanka Bohdanová. S Janou Preissovou excelovaly ve výtečné hře Manuela Puiga Vabank, kterou jsme tenkrát převzali z Národního divadla a tři roky ji s úspěchem uváděli.

    Proč to vlastně píšu? Aby se nezapomínalo. Třeba právě na tak výjimečné herce, jako je paní Blanka Bohdanová. Když čtu o jejích nejlepších představeních, hlavně o těch z padesátých a šedesátých let, zažívám pocit štěstí i smutku z prchavého setkání s celou její mimořádnou hereckou generací. Ale vím, že jsem díky tomu šťastný.

    Říká se, že člověk není schopen poznat okamžik, kdy je právě šťastný. Vždycky si to uvědomíte až ex post. Žijete, normálně nadáváte na poměry jako vždycky, a štěstí nevnímáte. Tak si říkám, jak by bylo dobré nenechat si ho unikat mezi prsty. Možná by stačilo vážit si víc výjimečných okamžiků i lidí.


    Komentáře k článku: Nejlepší chvíle našich životů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,