Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Běsi šumavští, hradní a jiní

    Útoky proti médiím veřejné služby obecně, a České televizi zvlášť, se v poslední době natolik stupňují, že si neodpustím úvodem malé preventivní prohlášení. Na veřejnoprávní televizi útočí jak známo premiér i prezident (o zakyslé karikatuře sebe sama, v níž se změnil exprezident, ani nemluvě), útočí na ni předsedové vlivných parlamentních stran i jejich vždy připravení nohsledi ve spřízněných tiskovinách a serverech, útočí na ni proruští trollové už nejen ve vykřičených žumpách typu Parlamentní listy a v jejich „vyvážených“ softvariantách od MFD, LN až po nejmenovanou televizi na jistém druhdy slavném filmovém kopci, ale tyto provařené osoby postupně obsazují posty už i v mediálních radách. Ty i ony prosím, aby asi zapsali za uši: I při všech minulých, současných i budoucích mých výhradách, zejména vůči setrvalé krizi původní dramatiky a nepochopitelnému likvidačnímu zacházení s vlastními publicisticko-kritickými formáty, Českou televizi jako ideu, princip a celek, v celé šíři její programové nabídky, považuji pořád za extraligu ve srovnání s okresními přebory tuzemských komerčních televizí. A budu ji vždycky hájit jako nezastupitelnou součást polistopadové demokracie. Týká se to všech médií veřejné služby, včetně rozhlasu. Snahy o jejich ovládnutí, útoky na samu jejich existenci, krysí hradní rady zastupitelům, jak se jich legálně zbavit, to vše je nejvyšší čas přeřadit z kategorie běžné kritické reflexe do kategorie brutálního útoku na demokracii a svobodu nás všech. A to píšu s vědomím, že tam, kde polovině občanů na Hradě vyhovuje 2x soudně usvědčený lhář, se „švýcarského“ modelu občana už za svého života nedočkám (občana, který si na média veřejné služby nenechá sáhnout a radši si dobrovolně 75% většinou odhlasuje jejich placení z vlastní kapsy).

    Tereza Voříšková v roli volnomyšlenkářky Lady v seriálu Dabing Street (režie Petr Zelenka, ČT, vysíláno od 8. ledna 2018) FOTO MIKULÁŠ KŘEPELKA

    A teď vzhůru k nenáviděnému řemeslu. Bůh, k němuž jsem se tu minule modlil (aby si dvě slibně načaté série udržely vysoko nastavenou laťku), mé přání vyslyšel jen zčásti. Více u šťastně typově nastaveného sitkomu Dabing Street Petra Zelenky. Životaschopná je už základní situace krachujícího studia pod fešnou a neschopnou šéfovou Kláry Melíškové (její kouzelná herecká kombinace odpudivé ženské hysterie a přitažlivé erotičnosti by stála za dlouhou studii!). A životaschopná je i povedená pětice osazenstva studia doplněná Krobotovým geniálním sociopatem (pod jehož záchvaty zuřivosti cítím hluboký smutek). Pětice, kongeniálně dotvářená dejvickými herci, je natolik přesně vysoustruhovaná – dnešním slangem řečeno „vymazlená“ –, až se zdá, že opus je nezničitelný. Může jej pokazit snad jen nekriticky přepísknutá délka některých sekvencí (pan Lichý, zapasovaný takřka po celý šestý díl ve dveřích, o tom ví své; alogické a bez pointy bylo i mluvící médium Filipovského z osmého dílu). K definitivnímu soudu mi ovšem chybí dokoukat poslední dva díly.

    I šestidílná kriminálně-hororová Vzteklina (scénář Jan Stehlík, režie Tomáš Bařina) začala slibně, byť budí lehké podezření, že valná část kladných ohlasů vychází jen z prvých dvou dílů. Co se týče obrazové, zvukové a vůbec atmosférotvorné poetiky ovlivněné temnou Pustinou, udržel opus laťku až do konce. Atmosférotvorné rozdíly (Pustina je přece jen víc laděná v moll, nad drsnou, převážně durově laděnou Vzteklinou občas vykoukne i slunce) lze přičíst i rozdílnému geniu loci obou autentických prostředí. U Pustiny to byly průmyslově i lidsky zdevastované severní Čechy, u Vztekliny „magická“ Šumava. Natáčelo se na Sušicku, ve fiktivní vesnici Bučina (skutečná Bučina je pár kilometrů dál u bavorské hranice), ale autenticita místních obcí, Dolejšího i Hořejšího Těšova, zůstala zachována a spoluhrála. Zprvu fungoval i drastický protiklad k žánrově i místně příbuzné, „zvonokoské“ atmosféře novácké série Policie Modrava: ta se navzdory mordům celá odehrává jakoby na slunečné straně pohoří, zatímco Vzteklina se snaží – se střídavým zdarem – vytáhnout z mlh, sejpů, rozstřílených vesnic i lidských vztahů doutnající skryté běsy Šumavy. Jak se ukáže, jsou to běsy víc než sedmdesát let staré, kořenící v takzvaném divokém odsunu (na druhé straně hranic to ovšem překládají jako Vertreibung = vyhnání). Zamlčené dávné mordy jako by znovu a znovu generovaly mordy nové – ať už prováděné lidskou rukou, nebo zuby nakaženého zvířete. Připočtěme ke kladům i velmi slušné herecké výkony (snad s výjimkou castingového omylu Ihora Krotovycha a opravdu už panelově přenosného drsoně Stanislava Majera, bez jehož fysis se neobejde už žádná detektivka ani drama: právě na něm se ukazuje základní slabina českých „uměleckých“ detektivek oproti severským: prodává se obal, nikoli obsah). S přibývajícími díly čím dál víc prosakují tradiční tuzemské nešvary: honění neúměrného množství rodinných i jiných zajíců, bodrá upovídanost většiny postav, dramaticky zbytný efekt hypnózy, krkolomné zvraty a alogické skoky, to vše vrcholící v náhlé ukecanosti hlavního zlosyna (Jan Vlasák), který na sebe – aby divák zpětně porozuměl všemu, co scenáristé nestačili sdělit dramaticky – práskne vše. Herecky ovšem vévodí pražský virolog a nechtěně zástupný detektiv v dušínovsky spisovném podání Kryštofa Hádka i jeho mediálně neokoukaná partnerka Gabriely Burešové. Pustinu připomíná i hlavní vyšetřovatel Leoše Nohy: úsporné, až extrémně střízlivé herectví, potlačující empatii i tušené vnitřní démony, jako by ani do českých poměrů nepatřilo. Jako jediného si ho lze představit ve špičkové severské kriminálce. Mohl by zaskočit i za famózního Ólafura Darriho Ólafssona, islandského vyšetřovatele z desetidílné hororově detektivní série V pasti / Trapped (režie a scénář Baltasar Kórmákur a Óskar Thór Axelsson).

    Vzteklina se natáčela na Sušicku, ve fiktivní vesnici Bučina (režie Tomáš Bařina, ČT, vysíláno od 10. ledna 2018) FOTO archiv ČT

    Ten mimoděk nastavil Pustině nelichotivé zrcadlo. Něco tu souzní: zametání minulého zla pod koberec, klaustrofobická hrůza a lidská bezmoc tváří v tvář zblázněné přírodě, kocourkovská neschopnost místních pinkertonů postavených před kauzu, která je nad jejich síly. Zato ani stopa po české ukecanosti, bodrém vtipkování. Naopak absolutní důvěra v základní situaci, nepřizdobovanou – mimo děsivý sněhový blizard – žádnými přidanými vnějšími efekty. Přestože český pokus o totéž proti islandskému zatím prohrává, jako první krůček od čítankových pseudohistoricko-kriminálních kýčů typu První republika (nebo pseudokomických Trapných padesátek) jej nelze než přivítat: Kdo nic nezkouší, nic nezkazí. Kazí naopak všechno (včetně vkusu národa) ten, kdo donekonečna hraje na jistotu.


    Komentáře k článku: Běsi šumavští, hradní a jiní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,